Japonská letadla druhé světové války

Ve chvíli, kdy se mi publikace, na kterou jsem se mimochodem velice těšil, dostala do rukou, zažil jsem lehce nepříjemné překvapení; formát je sice pro encyklopedii ideální, ale nízký počet stran mě nepotěšil. Musím uznat, že mi vyhovují informace v textu, potěšilo mě množství bokorysů a ilustrací, možná bych jen ocenil bohatší fotografickou přílohu. Největším problémem je pro mě fakt, že je na zadní obálce napsáno: "Kompletní vzdušný arzenál japonského císařství", k čemuž má kniha daleko. Musí to dojít i úplnému laikovi, který se dosud s tímto tématem nesetkal; stačí, aby si přečetl tabulku spojeneckých kódů japonských letounů. Já jsem například nevěřícně zíral na vyloženě chabý seznam japonských hydroplánů a létajících člunů. Nejde o přímo špatnou publikaci; člověku, který se o leteckou válku v Tichomoří teprve začíná zajímat, přinese množství základních a zásadních informací, ale já už bych přece jen potřeboval propracovanější a celkově bohatší materiál. V textu věnovanému univerzálnímu palubnímu stroji Aiči B7A Rjúsei zdůvodňuje autor jeho nasazování výhradně z pozemních základen faktem, že v té době už ztratilo Japonsko většinu svých letadlových lodí, což je sice pravda, císařství však disponovalo jen letadlovými loděmi Taihó a Shinano (již také potopenými), které mohly tímto letounem disponovat. Závěrečný text celé publikace nese název Ónišiho harakiri, a mě velmi mrzí, že autor (případně překladatel) netuší, že je slovo harakiri považováno Japonci za vulgární a běžně se nepoužívá.

Na začátku druhé světové války si většina světa představovala japonské letectvo jako nesourodou skupinu amatérů na plátěných, nebo možná i papírových, dvouplošnících. Nic nemohlo být dále od pravdy. Země vycházejícího slunce totiž disponovala jedním z nejmodernějších letectev. A letouny jako Reisen nebo Hajabusa se brzy staly postrachem nizozemských, britských a amerických pilotů. Tato publikace si dala za úkol seznámit nás s těmi nejznámějšími z nich. Což se jí celkem daří. Ale rozhodně se nejedná o "kompletní vzdušný arzenál", jak se na obálce píše. Podle mě je velká škoda, že když už je zařazena například Kikka nebo Šúsui, mohly být představeny i některé projekty ze sklonku války. Protože v té době, stejně jako v Německu, i v Japonsku vznikaly hodně zajímavé konstrukce, namátkou kachní Kjúšú J7W Šinden nebo těžký bombardér Nakadžima G5N. A i bez nich chybí mnoho běžně nasazovaných typů. Naproti tomu letouny, které publikace obsahuje, jsou popsány dobře a na konci najdeme i tabulky s popisem jednotlivých verzí. Stejně i další tabulku s přiřazením amerických kódových označení. Co bych překladu vytknul, je někdy špatná korekce. Například u Ki-51 je místo slova "umožnilo" slovo "znemožnilo", což nesmyslně úplně obrací význam. Hodně mi také vadil zmatečný popis jednotek, které jsou někdy označovány japonskými názvy (např. sentai, kokútai apd.) a jindy překladem jako pluk nebo křídlo. Což naopak kvituji, je přepis japonštiny pomocí transkripce Čekošiki rómadži, tedy pomocí háčků a čárek. Příjemným bonusem je i popis útoku na Pearl Harbor a jednotek Kamikaze. Pro tuto publikaci platí to samé, co o ostatní v edici. Za nízkou cenu dostanete celkem solidní přehled japonských letounů.