Je poznat, že knihu nenapsala Evropanka. Její pojetí a vnímání světa se trochu liší od mého. A to je dobře, aspoň jsem se dověděla víc o korejské kultuře. Rozdíl proti jiným knihám, které o Korei pojednávají je v tom, že tato kniha není až tak moc čtivá. Příběhy hlavních hrdinů jsou zajímavé, ale pořád jsem cítila jakýsi odstup od nich. V předchozích románech jsem jim mohla víc držet palce, byli mi bližší. Přesto jde o krásnou knížku psanou místy až poetickým jazykem. I tady jsem se znovu setkala s japonskou krutostí a necitelností. Ke Korejcům se chovali jako k dobytku a zabíjeli pro pobavení. Až ve své pozdní dospělosti jsem musela přehodnotit svoje mínění o nich, které jsem si v dětství vytvořila pod dojmem různých knih á la Sadako chce žít. Historie nelže.

JAKO TYGR VE SNĚHU je prvotina jihokorejské spisovatelky. Hlavní postavou je mladá dívka JADE, která je prodána svou rodinou do školy pro kurtizány. Zde se seznamuje s dívkami LUNOU a LOTOS. Učí se zde dovednostem pro svou budoucí práci. Později se setkává s chlapcem DŽUNG HO, mezi nimiž vznikne přátelství. Džung Ho se zapojuje do revolučního hnutí, Jade pracuje jako umělkyně. Sledujeme vývoj postav od jejich mládí až do dospělosti. V románu vystupuje mnoho dalších postav např. kapitán JAMADA, který pracuje pro japonskou armádu, ale který se mi líbil svým chováním, chlapec jezdící s rikšou HAN ČCHOL aj. Čtenář se dozví informace o historii Koreji a její okupaci Japonci a následné rozdělení na Severní Koreu a Jižní Koreu. Mezitím jsou nepokoje zoufalých obyvatel a revoluce. V knize se nacházejí různé legendy. Je otřesné, jak některé dívky v mladém věku musejí pracovat jako prostitutky a také jsem obdivoval Džung Hoa, jak se v mládí protloukal, jak se dalo a pracoval na sobě, aby se naučil číst a psát. Kniha se četla dobře. Je to pomalejší čtení a na knihu si čtenář musí najít čas. Kniha obsahuje PROLOG a EPILOG. Kniha je rozdělena do 4 částí. 1. část se odehrává v letech 1918 – 1919, druhá část v letech 1925 – 1937, třetí část v letech 1941 – 1948 a čtvrtá část v roce 1964. Autorka v Poděkování napsala: "Tato kniha nemá prosazovat vítězství jedné ideologie či země nad druhou, nýbrž zachytit a vyzdvihnout lidskost, kterou máme všichni společnou. Utrpení nezná hranic a všichni lidé touží po míru a zaslouží si ho." Citáty: Všichni mají sny, ale jen někteří lidé jsou snílci. Ti, kteří nejsou, a těch je o poznání víc, vidí svět, jaký je. Potom existuje pár snílků, kteří nahlížejí na svět podle toho, jací jsou oni. Měsíc, řeka, nádraží, zvuk deště, dokonce i něco tak všedního jako ovesná kaše se změní v cosi jiného, mnohovrstevnatého. Svět působí spíš jako olejomalba než fotografie a snílci neustále objevují skryté barvy tam, kde ostatní pozorují jen vrchní odstín. Ti, kdo snít neumějí, se dívají skrz brýle, snílci naproti tomu hledí přes hranol.