Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření

Od pana Honzáka jsem četla už vícero kniha a pokaždé mě dostal jeho nadhled, obrovský záběr vědomostí (nejen lékařských, ale i kulturních, historických) a hlavně styl humoru, kterým dokáže prošpikovat i těžká, či poněkud méně zajímavá témata. Ovšem touto knihou mířil přímo na mne. Bohužel se mi nedostala do rukou "za pět minut dvanáct", jako spíše hodně po dvanácté (vzhledem k mé probíhající několikaměsíční nemocenské). Těžko říct, zda bych jí dokázala pozorně vnímat a něco změnit ještě před kolapsem. Jak se znám, tak asi ne. Jsem z těch lidí, pro které je i pád na ústa (lidově držku) pohybem kupředu. Lépe řečeno, je často právě tím zásadním posunem vpřed. A dobře mi tak :-) V každém případě, i když už jako já shoříte jako to bájné pečené kuře (Fénix, samozřejmě), tato kniha je velmi užitečným nástrojem, umožňujícím pochopit, co že se vlastně stalo, proč stávkuje celé tělo, za co v něm mohou kteří trpaslíci ("Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně popstavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy") a jak přenastavit software ve vlastní hlavě, aby k dalšímu požáru už nedošlo ("Dokonalost neexistuje! Cokoliv může být dobré, ale nikdy dokonalé. Zeměkoule není žádná dokonalá koule, přestože se nám tak z vesmíru jeví. Je to vymlácený šišoid a kdyby ty nejhorší prohlubně a nerovnosti nezakrývala voda, byl by na ni značně nemilý pohled.") Tahle kniha bude mít své čestné místo na mém nočním stolku. Jako hubatý neznaboh si dovolím tvrdit, že pro mé duševní zdraví je to ta nejlepší knižní medicína, kterou bych měla užívat pravidelně (na rozdíl třeba od oblíbeného bestselleru nočních stolků - Bible).

Přestože se mě toto téma netýká (a nikdy neříkej nikdy), je až překvapivé číst o tom, jak to mnozí lidé mají nastavené. Zajímavé povídání hodno Radkina Honzáka protkané lékařskými studiemi, vtípky, poezií i věděckými pokusy a sociálními výzkumy (například nejčastější odpověď na otázku, čeho lidé na sklonku života litují, mě překvapila - a já od té chvíle přemýšlím a filozofuji, co přesně znamená nežít život podle sebe).

Pan Honzák dával ve škole zjevně pozor a celkem dokáže své sebrané poznatky úspěšně převést do populárně-vědeckého vyprávění. Zhusta cituje nejrůznější moudrosti, někdy ovšem - pravda - poněkud vytrženě z kontextu. Protože jde na problém "syndromu vyhoření" více než zeširoka, začíná se čtenář v průběhu - jinak příjemně plynoucího - vyprávění postupně stále častěji ptát:"Dostane se vůbec někdy pan Honzák k alespoň trochu konkrétnějšímu vyprávění o problému, který slibuje řešit název knihy?" A pozor SPOILER! Nikoli, nedostane. Ve třetí třetině naopak zapadne do naprosto nevědecké propagace víry a náboženství, kterou ve své poněkud zmatené a lehce fanatické obhajobě dokonce ilustruje hezkým vztahem psa a kočky z knihy pana Čapka. Je obrovská škoda, že věřící lidé mají stálou a nutkavou potřebu poučovat všechny ostatní o užitečnosti a potřebnosti víry, což činí pro mne - jako ateistu - jejich spisky toliko netolerantními a vlezlými. Pan Honzák se tak navíc sám dostává do rozporu s první částí vlastní knihy, kde právě podobný přístup rozdělování duše a těla jako náboženského a lékařského principu kritizuje (žel, sám je schopen tuto chybu vnímat pouze jednosměrně). Škoda... Do poloviny je kniha poměrně vědecky objektivní a lidsky podnětná, od poloviny ztrácí poněkud směr a vlastnímu tématu knihy, tedy "syndromu vyhoření" se nenávratně vzdálí. Proto hodnotím tak, jak hodnotím.

Od pana Honzáka jsem četla už vícero kniha a pokaždé mě dostal jeho nadhled, obrovský záběr vědomostí (nejen lékařských, ale i kulturních, historických) a hlavně styl humoru, kterým dokáže prošpikovat i těžká, či poněkud méně zajímavá témata. Ovšem touto knihou mířil přímo na mne. Bohužel se mi nedostala do rukou "za pět minut dvanáct", jako spíše hodně po dvanácté (vzhledem k mé probíhající několikaměsíční nemocenské). Těžko říct, zda bych jí dokázala pozorně vnímat a něco změnit ještě před kolapsem. Jak se znám, tak asi ne. Jsem z těch lidí, pro které je i pád na ústa (lidově držku) pohybem kupředu. Lépe řečeno, je často právě tím zásadním posunem vpřed. A dobře mi tak :-) V každém případě, i když už jako já shoříte jako to bájné pečené kuře (Fénix, samozřejmě), tato kniha je velmi užitečným nástrojem, umožňujícím pochopit, co že se vlastně stalo, proč stávkuje celé tělo, za co v něm mohou kteří trpaslíci ("Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně popstavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy") a jak přenastavit software ve vlastní hlavě, aby k dalšímu požáru už nedošlo ("Dokonalost neexistuje! Cokoliv může být dobré, ale nikdy dokonalé. Zeměkoule není žádná dokonalá koule, přestože se nám tak z vesmíru jeví. Je to vymlácený šišoid a kdyby ty nejhorší prohlubně a nerovnosti nezakrývala voda, byl by na ni značně nemilý pohled.") Tahle kniha bude mít své čestné místo na mém nočním stolku. Jako hubatý neznaboh si dovolím tvrdit, že pro mé duševní zdraví je to ta nejlepší knižní medicína, kterou bych měla užívat pravidelně (na rozdíl třeba od oblíbeného bestselleru nočních stolků - Bible).

Přestože se mě toto téma netýká (a nikdy neříkej nikdy), je až překvapivé číst o tom, jak to mnozí lidé mají nastavené. Zajímavé povídání hodno Radkina Honzáka protkané lékařskými studiemi, vtípky, poezií i věděckými pokusy a sociálními výzkumy (například nejčastější odpověď na otázku, čeho lidé na sklonku života litují, mě překvapila - a já od té chvíle přemýšlím a filozofuji, co přesně znamená nežít život podle sebe).