Jak to začalo

S autorkou této rozhovorové publikace se přátelím, ale tematika je natolik lákavá, že i kdyby to tak nebylo, jistě bych se k této knížce dřív nebo později dostal. Takto jsem ji ovšem přečetl prioritně a myslím, že ode mě nebude nijak neobjektivní prohlásit, že jde o skvělý a velmi potřebný počin. Byť jsem k Rusku a Rusům po únoru 2022 definitivně nabyl averzi, kterou asi do konce života plně nepřekonám, snažil jsem se neztratit ze zřetele, že řada z nich, zejména těch pobývajících na Západě, nepřestali být čestnými a inspirativními členy významné kultury a sami se dostali do nesmírně prekérní situace, kdy jim nezbývá než neztotožňovat se s většinou svých současných soukmenovců. A mimo jiné právě způsoby, jak to činí, rozličně reflektují oslovení respondenti v Olžině knize. Jde o pestrý výběr osobností, pozoruhodné a vlastně symptomatické ovšem jen, že mezi nimi prakticky nenajdeme „čistokrevného“ Rusa (tj. pravoslavného a s čistě ruskými kořeny). Většina ze zastoupených činitelů jsou ruští ž/Židé. Na druhou stranu je třeba říct, že autorčina kritéria (minimálně 10 let v zahraničí a nezbytnost určitého společenského angažmá ještě za života v Rusku, resp. SSSR) jsou splněna, snad jen s výjimkou Václava Magida, který do Prahy vycestoval jako desetiletý chlapec, ale u něj můžeme onen požadavek angažovanosti vztáhnout na rodinu, navíc rozhovor s ním patří k nejvydatnějším. Svůj vliv jistě mělo i to, že šanci opustit SSSR měli v 70. a 80. letech (dříve to bylo prakticky nemožné) prakticky výhradně lidé židovského původu (ten byl samozřejmě někdy jen fingován) či s židovským manželem nebo manželkou, tudíž se nelze divit tak silné reprezentaci lidí s tímto nábožensko-etnickým pozadím. Navíc zkrátka v SSSR patřili k intelektuálním elitám, nedokážu říct, nakolik procentuálně, ale odhaduju, že jejich podíl v této společenské vrstvě byl výrazný. Autorčiny dotazy míří zejména na otázky týkající se životních podmínek, sociálního a duchovního klimatu v Rusku (se zvláštním důrazem na jeho společensko-mravní úpadek a pád), okolnosti emigrace ze země, života v nové zemi a reflexe této změny prostředí, jazyka, kulturního kontextu a nezřídka i identity (alespoň zčásti). Prakticky veškeré odpovědi pro mě byly velmi zajímavé a přínosné a kupodivu jsem ani neměl pocit, že by se něco opakovalo, což je častou bolístkou podobných knih. Velice záslužné jsou i autorkou doplněné a jinou barvou písma odlišené odstavce, v nichž jsou vysvětleny různé dobové reálie, fenomény či souvislosti. Myslím, že bych jim klidně mohlo být trochu víc, popř. by některé rozhovory mohly být ještě dalekosáhleji redigovány, protože na pár místech jsem se lehce ztratil, což bylo jistě dáno chybějícím kontextem. (Současně však nemůžu říct, že by podmínkou četby bylo mít nastudované dějiny SSSR/Ruska druhé půle 20. století, ale aspoň rámcové povědomí o tom se jistě hodí.) Také škoda několika formulačních, interpunkčních a ortografických nedostatků, ale to je jen drobná vada na kráse – obecně vzato je kniha zredigována kvalitně a také její grafická a výtvarná úprava je velmi šťastná. Obzvlášť cenný pro mne byl závěrečný rozhovor s Olgou samotnou, vedený vydavatelem Filipem Tomášem. Z něj bych rád odcitoval několik pronikavých pasáží týkajících se odpovědnosti, což je zásadní věc, s níž se Rusové musejí a zejména budou muset vyrovnávat. Týká se však pochopitelně každého národa a společenství, v aktuální situaci, kdy jsme si zvolili populisticko-fašistickou vládu, velmi silně i nás Čechů: „Vina a odpovědnost se totiž mezi jednotlivými respondenty liší. Někdo si o „Rusku“ a „Rusech“ nedělá žádné iluze, jiný věří v jednotlivce a jejich schopnost vzdoru. Další kladou vinu spíš Západu, třeba za to, že v době demonstrací na Bolotném náměstí, kdy podle nich ještě šlo něco udělat, Rusko nepodpořil, ale naopak se s Putinem čile paktoval. / Zajímalo mě tedy nejen to, jak to začalo, ale také kdo měl moc tomu zabránit a proč to neudělal. A jestli má vůbec smysl mluvit o kolektivní vině, nebo spíš o fragmentované, individuální zodpovědnosti. I v tom není ruská zkušenost jedinečná, dokonce ani výlučná. Možná je to spíš zrcadlo, ve kterém nechceme vidět sami sebe.“ „Těžko říct, nakolik hraje roli samotná velikost národa, i když o Rusku se nejčastěji opakuje fráze „nas mnogo“. Rusů je sice hodně, ale je důležité mít na paměti, kolik různých národů a etnik do sebe Ruská říše, Sovětský svaz a dnes i Ruská federace pohltily. Kolik z těch národů se do toho spojenectví zapojilo dobrovolně, a kdo všechno dodnes trpí jakýmsi stockholmským syndromem? Spíš než počet obyvatel je podle mě klíčové, jaký má daný národ vztah ke své vlastní minulosti, jak (ne)funguje historická paměť a jak silné jsou mýty, na kterých stojí státní identita. V ruském případě se často mluví o „velkosti“ v imperiálním smyslu, o velikosti jako o osudu, který ospravedlňuje i násilí. Tahle imperiální mentalita, že „velký národ si může dovolit velké oběti“, pak přispívá k tomu, že se zlo bagatelizuje, rozpouští v dějinách, omlouvá vyšším cílem. / Zároveň se ale nedá říct, že by „malé národy“ měly automaticky lepší historickou paměť nebo že by byly imunní vůči vlastní zaslepenosti. Možná jen mívají jiný vztah k odpovědnosti, někdy ostřeji vnímají roli vnější moci, zatímco samy sebe vidí jako oběť, ne jako dějinného aktéra.“ „Nevím, jestli rozhovory říkají něco zásadně nového právě o Češích. Spíš ukazují, že otázka odpovědnosti není ruská, česká, velkonárodní ani malonárodní, ale univerzální. A že i Češi, jako jednotlivci i jako společnost, stojí stále znovu před stejnými otázkami: Jak se proměňuje náš jazyk? Kdy a proč mlčíme? Kdy se přizpůsobíme a kdy, pokud vůbec, se zlu postavíme?“ Celkově jde o podnětnou četbu, která mě nalákala k systematičtějšímu ponoření se do novějších ruských dějin – literaturu k tomu doma mám, teď jen dostat se k jejímu studiu co nejdřív.

Velmi pěkná kniha rozhovorů. Jsou vedeny znale, výběr respondentů je dostatečně různorodý, aby si člověk vytvořil komplexnější představu o tom, co to je být ruský emigrant (nejen v Praze, ale též v Paříži, v Berlíně a jinde). Velmi důležitá jsou ona zastavení, která přibližují a vysvětlují různé události, fakticky to může sloužit jako takový otvírák pro zájemce o novodobé ruské dějiny. Co mně na tom jenom trochu vadilo, že je to strašně jednostrunná kniha, v níž se všichni přesvědčení navzájem přesvědčují. Nikterak to nechci zpochybňovat, ale tím jsou ty příběhy drobátko monotónní, nezazní tak žádný zpochybňující tón, který by třeba vyvolal opravdu dialog. Dialog o hodnotách, o možnostech dívat se na věci i jinak - ale zase rozumím to u, že když má něco podtitul Rozhovory s ruskými emigranty, tak jsou to prostě emigranti, kteří z Ruska odešli. Jen bych si příště dával víc pozor na jednostrunnost. Mě zajímají taky ti, co tam zůstali a proč. Ale to by byla jiná kniha, chápu.