Jak rozpoznat odpadkový koš

Knihu jsem našla v garáží, patří mému otci. O autorovi jsem si myslela, že je to takový zahořklý starý mládenec, který žije se svou matkou a nenávidí vše kolem sebe. Přesně jsem ho viděla jak sedí u svého stolu v pracovně v tesilkách . Plešatý , brýlatý , nudný. Ale mýlila jsem se ! Jeho humor je ostrý jako sedm seker , je přesný a vtipný a jeho kniha se mi moc líbila .Napadá mě co by bylo kdyby tento mladý muž si pustil rádio a zaposlouchal se do dnešní hudby.....

Vtipné, čerstvé, provokativní (alespoň pro řadu rádoby umělcú) eseje. Ale ne všechny, kvalita je tu bohužel proměnlivá jak nálady v čekárně před onkologií. U některých esejí (převážně v počátku knihy) jsem názoru, že ta slova by se měli tesat do kamene. Jiné jsou k tomu jen tak na púl cesty. V tomto směru je velmi výstižná esej Žvásty o umění – Jak to zařídit, aby umění zajímalo ještě méně lidí. Její počáteční myšlenkou je oprávněná kritika postoje umělecké sféry, která se natolik vzdálila svému uživateli, že vytváří vlastní uzavřenou společnost, ve které platí, čím více nepochopený = tím větší umělec. A pokud v takové uzavřené společnosti kolega umělec/kritik označí něčí umělecké dílo za zábavné nebo snad dokonce nepatrně přístupné mainstreamu, je to bráno jako nejsprostější urážka. Bohužel asi v rámci toho, aby snad nikoho neurazil nebo snaze o vyrovnanou objektivitu vytváří v polovině této eseje jakousi lehkou polemiku k předchozí myšlence a nedokončuje tak ten rozhodný krok ke mně jako ke čtenáři, který si tuto knihu koupil, protože je vtipná, čerstvá, provokativní atd. Některé eseje se tak proměňují na (jak sám popisuje) záplavu prázdných, nicneříkajících slov, která se na sebe lepí bez ladu a skladu, a dohromady z nich nepovstává nic, co by se dalo číst. (K tomu výrazu "bez ladu a skladu" bych jen podotknul, že autor se nenechá omezovat a v mnoha svých esejích je schopen spojit v rámci nějakého dúkazu třeba Platóna s Kobrou 11).

Vtipné, čerstvé, provokativní (alespoň pro řadu rádoby umělcú) eseje. Ale ne všechny, kvalita je tu bohužel proměnlivá jak nálady v čekárně před onkologií. U některých esejí (převážně v počátku knihy) jsem názoru, že ta slova by se měli tesat do kamene. Jiné jsou k tomu jen tak na púl cesty. V tomto směru je velmi výstižná esej Žvásty o umění – Jak to zařídit, aby umění zajímalo ještě méně lidí. Její počáteční myšlenkou je oprávněná kritika postoje umělecké sféry, která se natolik vzdálila svému uživateli, že vytváří vlastní uzavřenou společnost, ve které platí, čím více nepochopený = tím větší umělec. A pokud v takové uzavřené společnosti kolega umělec/kritik označí něčí umělecké dílo za zábavné nebo snad dokonce nepatrně přístupné mainstreamu, je to bráno jako nejsprostější urážka. Bohužel asi v rámci toho, aby snad nikoho neurazil nebo snaze o vyrovnanou objektivitu vytváří v polovině této eseje jakousi lehkou polemiku k předchozí myšlence a nedokončuje tak ten rozhodný krok ke mně jako ke čtenáři, který si tuto knihu koupil, protože je vtipná, čerstvá, provokativní atd. Některé eseje se tak proměňují na (jak sám popisuje) záplavu prázdných, nicneříkajících slov, která se na sebe lepí bez ladu a skladu, a dohromady z nich nepovstává nic, co by se dalo číst. (K tomu výrazu "bez ladu a skladu" bych jen podotknul, že autor se nenechá omezovat a v mnoha svých esejích je schopen spojit v rámci nějakého dúkazu třeba Platóna s Kobrou 11).