Jak nakrmit diktátora

„Od převratů jsou tu generálové. Kuchař je od toho, aby měl umyté ruce a čistou zástěru. A aby vařil.“ V našich životech hraje jídlo podstatnou roli a nejinak tomu je u diktátorů. Witold Szabłowski sepsal „politické dějiny jídla“ a vyzpovídal ty, kteří se starali o žaludky pěti mužů, před nimiž se třásla celá země. Chytře sestavená a s nadhledem napsaná kniha, kombinující banální líčení oblíbených receptů krutovládců s mrazivými příběhy z jejich dvorů, kde hrozí bič nebo provaz za sebemenší poklesek. Vypráví o „malých“ lidech, kteří se ocitli v intimní blízkosti pěti diktátorů, zatímco venku zuřila jejich krutovláda, o Jonáších uprchlých z břicha velryby. Je to zvláštní vztah všemocného pána a užitečného otroka, jenž slouží jen po dobu, než přesolí polévku a bude popraven jako jeho předchůdce. S nostalgií vzpomínají na okamžiky, kdy jejich chutná krmě projasnila vůdci náladu, nebyl tak hladový a naštvaný, což mohlo pár lidem zachránit život… Výjimkou je kuchařka Pol Pota, která tvořila elitu jeho zvráceného režimu, který stál život miliony Kambodžanů, a do smrti ho uctívala. Kromě mnoha střípků z nedávné historie Iráku, Ugandy, Albánie, Kuby i Kambodži si autor všímá i momentů, kdy se jídlo stalo součástí politických ideologií. Fidel Castro rozdával Kubáncům desítky tisíc papiňáků, ale když se pohádal se Sověty, celý ostrov ve „zvláštním období“ postihl hladomor. Rudí Khmerové používali hlad jako zbraň proti svým odpůrcům (podobně jako Stalin ve 30. letech na Ukrajině) a lidé vyjedli džungli včetně delfínů, tarantulí a netopýrů… Na besedě na Světu knihy (2021) autor zmiňoval kritiku, že kniha diktátory „polidšťuje“, přitom jen odbourává pohodlný mýtus, že to jsou netvoři. Není příjemné si to uvědomit, ale i oni jsou lidé jako my, co mají svá oblíbená jídla. A zřejmě opravdu stojí za to si uvařit oblíbenou rybí polévku Saddáma Husajna – ona přece nemůže za to, že si ji oblíbil zrovna on. (9/10)

Přiznám se, že ačkoliv se hodně zajímám o dějiny, tak mě nikdy nenapadlo to, co Witolda Szabłowského, tedy co vlastně jedli všichni ti mocní a kdo to pro ně uvařil? A jak? A měl strach, jestli kvůli připálené cibulce nebo přesolené polévce nepřijde o hlavu? Byla to pro mne kniha zajímavá, nevšední a objevná. Autor mi dokázal, že vždycky je možné se podívat na současnost i minulost novým, netradičním a velice zajímavým pohledem. A přitom se můžete naučit i mnohý nový recept! Některé docela dobře použitelné, jiné jen těžko. Třeba pečenou celou kozu asi dělat nebudeme. Ale co třeba kofta, jak to měl rád Saddám Husajn? "Rozemlel jsem půl na půl hovězí a jehněčí maso, smíchal ho s rajčaty, cibulí a petrželí. Směs jsem dal odpočinout do lednice, aby pak dobře přilnula na špízy. Připravil jsem misku na umývání rukou, rozdělal oheň, upekl pita chleba a udělal jsem salát z rajčat a okurek. Když máš nachystané maso, tak ho v tenké vrstvě naneseš na špízy, přimáčkneš prsty, pak špízy položíš na několik minut na rošt – a hotovo." Nebo co tohle? "Tak jsem vzal jablka, část jsem jich rozmixoval s pár lžičkami medu a část upekl. Ta upečená jsem vykrájel a místo jádřince jsem dal jablkovou pěnu s medem." Chutnalo by? Ano? Tak to máte stejné chutě jako postrach Albánie Enver Hodža. Ale v knize nejsou jen recepty a úsměvné nebo smutné příběhy, občas se kuchaři projevili jako dobří pozorovatelé okolí. Konec konců na jejich dobrém odhadu situace a nálady diktátora mnohdy závisel jejich život. A nejen jejich! Líbila se mi např. tato pasáž z příběhu Husajnova kuchaře: "V Sovětském svazu se i kuchaři chovali jako kuchaři velmoci. Vařili jsme na jednom velkém plynovém sporáku a oni každou chvíli posouvali naše hrnce. Nebylo to nutné, místo by stačilo pro všechny, ale oni už byli takoví. Jejich země se roztahovala po světě a oni se roztahovali v kuchyni. Přesunovali hrnce tak, že zabíraly místo a plotny určené pro naše hrnce. Samozřejmě, jakmile to udělali, přišel jsem a vrátil svůj hrnec na místo. Za chvíli zase někdo z ruských kuchařů přesunul své hrnce na naše hořáky a něco si brumlal pod nosem. Určitě nás proklínal, nevím, neumím rusky. Tyhle hrátky trvaly několik hodin. Tehdy mě napadlo, že právě tak začínají války. Každý chce, aby jeho hrnce byly co nejblíž u ohně."