Jak meditovat

Velmi pěkná knížka o meditaci, pro mě možná vůbec ta nejlepší. Pod pojmem meditace si každý může představit něco jiného, v našich končinách zejména něco, co nás uvede do klidu, relaxace nebo do stavu blaha nebo co nás přivede do jiných stavů vědomí. Tady nás ale autorka seznamuje s tibetskou meditací zaměřenou na všímavost a otevřené přijímání přítomného okamžiku. Znamená to maximálně přijímat vše, co námi prochází, všechny myšlenky, emoce, smyslové prožitky, zároveň se na nich nezastavovat a nelpět a zároveň je ani neodhánět. Základ je si s každým pocitem pobýt a nechat ho jít, neutíkat od něj a nepotlačovat. Z toho plyne, že tento druh meditace není žádná procházka růžovou zahradou, nýbrž bolestný proces transformace, který nás cvičí odvaze a trpělivosti se sebou samými a tím pádem i s událostmi, které nám přicházejí do života a dále nám otevírá cestu k osvobození tím, že se naučíme přijímat nejistotu a nepředvídatelnost v životě jako jedinou jistotu. \"Vaše srdce se otevře do té míry, v níž připustíte náročné situace a budete do nich vstupovat...Musíme zcela změnit svůj pohled na bolest a potíže a uvědomit si, že bolest je ideální příležitost pro duchovní praxi...a to z toho důvodu, že v tuto chvíli můžete buď ustrnout ve starých vzorcích nebo se můžete uvolnit a udělat něco jiného. A udělat něco jiného je s danou chvílí prostě zůstat.\"

Rozsahem nevelká, obsahem nemalá knížka. Čímž mile zrcadlí svou autorku, jež mi svým vzrůstem a vnitřním úsměvem (spatřiv ji v podcastu „This Is Why I Find Pema Chödrön So Essential | The Ezra Klein Show“...doporučuju) evokuje Yodu v sukních. Na rozdíl od Yody ale není poťouchlá ani nemluví v náznacích. Pema své myšlenky vyjadřuje prostým jazykem a vždy se je snaží opsat z vícero úhlů (přesto jsem si na pár místech vypomohl i anglickým originálem; zdarma a bez registrace ke stažení na „internet archive pema chodron how to meditate“) Právě v těchhle opisech jsem často narazil na oříšky, co mě cvrnkly do nosu a pomohly otevřít nový pohled, či vyjasnit nedorozumění jež jsem v sobě, třeba i jen v mlhavé podobě, choval. Na rozdíl od předchozích knih co jsem o meditaci četl oceňuji i jistý „ženský“ vklad; citlivost, mindset, emoční prožitek. Text je učebnicově přehledně strukturován do částí a oddílů, které jsou věcně pojmenované, což umožňuje snadnou orientaci jak v obsahu, tak i jen při zběžném listování; tyto vzestupně (od základního k pokročilejšímu) řazené části a jejich oddíly návazně osvětlují jednotlivé složky zde prezentované metody „základní“ meditace (žádná ne-dualita, transcendence, mantry apod.) kterou rámuje silný důraz na přístup. Popisy a instrukce jsou podrobné a pokrývají de facto celou škálu lidské zkušenosti. V kostce jde o kultivaci (následující adjektiva jsou v rámci sugestivně-metodického přístupu důležitá) jasného, trpělivého, odvážného ale neúporného a bezpodmíněčně laskavého/soucitného otevření se všemu (počitky, myšlenky, emoce) jak se nám dává. „Je o tom, jak otevřít své srdce a mysl vůči těžkostem i radostem života, vůči tomu, jaký je“...tedy ne jen takový, jak si ho v zacyklených myšlenkách a zaběhlých vzorcích "potvoříme". Jestliže se takto otevřeně a soucitně naučíme poznávat, přijímat (a tím vlastně i měnit) sebe sama, tak se to časem nevyhnutelně přelije i vně. Ano, meditace sice v jistém smyslu pasivní je; musíte aktivně nic nedělat a brát věci jak jsou...aby se vám přirozeně vyjevila neobyčejná obyčejnost povahy života, světa, vašeho bytí, i bytí druhých v něm. A vy se v sobě naučili otevírat rozlehlost kde si vše může podat ruce a upřímně pohlédnout do očí. Implikace jsou dalekosáhlé a snad mohou pohnout k opravdové, nenucené změně i druhé. Celkově jde o zatím nejzevrubnější metodický popis praxe s jakým jsem se dosud setkal a k naprosté dokonalosti mu chybí jediné (knížka se toho sice náznakem dotkne v kapitole o myšlení, ale Ezra to ve výše zmíněném podcastu adresuje přímo) a sice; kde je hranice pasivního přijímání? A nejde o převlečený fatalismus? Na což Pema odvětila; „no, just be smart about it“...Když vás něco bolí, jděte k doktorovi, řešte to. Když chcete být architekt, věnujte se tomu, studujte. Když vidíte bezpráví a svým činem můžete pomoci, tak konejte. Soucit ukazuje cestu k sobě i druhým. Probuzení neznamená jakousi blaženou odtažitost, ale naopak plné, přítomné žití se vším, co k němu patří. 5 řeřavých uhlíků ***** ve vyhaslém ohínku PS: Top „oříšky“ pro mé potřeby. 1.) Meditace může být, a často i je (pokročilé praktikující nevyjímaje) něčím nepříjemná. Otevírá nás bolesti, zklamání, netrpělivosti, nudě, odporu a třeba i nechuti k meditaci...buďte s tím. 2.) Předmeditační usebrání se, sebe-rekapitulace těla a mysli, kdy takto bleskové usebrání (zejm. mysli) je náramně praktická, kapesní „utilitka“ k zvědomění si svého momentálního duševního rozpoložení a získání nadhledu. 3.) Meditace s otevřenýma očima vede k větší plnosti/pravdivosti přítomného bytí...Jo, Pema mě k tomu ukecala, stejně tak k 20 minutám denně; a je fakt, že hlubší a stabilnější ponor se u mě většinou začíná dostavovat až kolem 14-té, 15-té minuty, rozdíl je patrný. Ale je to občas boj;-) 4.) „Hups“ moment (v české verzi přeložen, nevím proč, jako „vypadnutí“?) myšlenkové uvědomění si že nejsem přítomen, je vlastně okamžikem čisté meditace; jak nespravedlivě je doprovázen ostnem výčitky a kritiky! Ono je vůbec škodlivé shazovat se a tepat, když se nám v nedaří v přítomnosti setrvávat, prostě to tak je; každý „návrat“ vítejte a každé „zatoulání se“ přijímejte bez přívažků, soucitně a laskavě. 5.) Aktivizující termín „postmeditace“ pro vše mimo meditaci; tedy každodenní běžné bytí. Život. Postmeditace. 6.) Vyvolávání negativních a pozitivních (nižší a střední intenzity) vzpomínek v rámci tréninku otevírání se/přijimání emocí. Tyhle evokace se mi moc nedaří, chybí jim „opravdovost“, ale v průběhu dne si častěji všímám drobných mrzutostí, ataků vzpomínek, změn nálad apod. a na nich se mi „nestáhnutí se“ trénuje líp. Tím přímo nabourávám/přeučuji reakční automatismy; neodvádím pozornost, ani nelpím/nerozvíjím příběh přidružený té které emoci, ale zůstávám se samotnou emocí. „Emoce je jako kámen hozený do vody jejíž hladinu zvlní“...můžete odvést pozornost k horizontu a tvářit se že se nic neděje, nebo se nechat nést vlnami a vlastním kopáním a plácáním jim ještě přidávat...nebo spolu s emocí klesnout do hlubin, kde se, takto prožita/vyslyšena/neopuštěna, nakonec i sama utiší/transformuje. Tohle je suverénně největší změna/přínos jež mi kniha do každodennosti vnesla...a nemusí jít jenom o emoce, ale o pocity vůbec; jsi unaven? Zůstaň aspoň chvíli s únavou. Stáhla se ti hruď/žaludek nervozitou? Zůstaň….Je neuvěřitelné jak důsledně se v průběhu dne aktivně bráníme cítění; buď něco potlačujeme, nebo kolem toho víříme kal, či přenášíme pozornost jinam. Já už vlastně ani pořádně nevěděl, jaké to je cítit čistý pocit...fakt. „Abychom se dostali na ono místo, kde se nebojuje, dovolujeme každičké věci, která k nám při meditaci i následně v životě přijde, aby nám byla oporou pro bytí v přítomnosti. Místo toho, abychom ve všem viděli problém, nebo překážku...můžeme v dané věci vidět učitele. To představuje ohromný posun v postojích.“