Jak jsme hledali obrazy

Slovo "prózy" je poněkud přehnané. Spíše jsou to "jiné texty", zejména dokumentárního a dokumentačního charakteru a ty mají svoji sílu, protože paní Ota Bednářová za normalizace leccos zažila a zkusila. Jako výrazná postava televizní publicistiky se nenechala v 1969 zlomit nastupující televizní garniturou a radši odešla mýt schody. Podepsala Chartu, angažovala se ve VONS a celožitostně si stála za svými postoji. A tento výbor velmi intenzivně ukazuje, co právě "zkusila" - od estébáků, esenbáků, v Bartolomějské, na Pankráci, jak po ní šli, byla permanentně podezřelá, že píše nějaké protisocialistické texty, nebo je rozšiřuje, jako čelná disidentka že stále něco kuje proti státu - a moc byla běsná. Ty texty jsou opravdu silné v detailu, do jakého ona líčí svoje zadržování, pronásledování, ty neuvěřitelně stupidní rozhovory s příslušníky, poměry ve vazební věznici na Pankráci a tak - vlastně vedle žánru "vězeňské literatury" by se tady dalo říc, že je to kniha, která zakládá žánr "zadržovací literatura" - neustále ji zadržovali, prohledávali auto, byt, kabelky, svlíkali ji do naha, nepozuštěli na vánoční koncert, odváželi ji na výslechy jenom když šla po schodech ke kamarádovi-disidentovi atd. V tom jsou ty texty velmi silné, ale z literárního hlediska dost podobné, drobet je to jako vejce vejci a další rozměry, a ani literární, to nepřináší. Na druhou stranu je i ten výběr dokladem, jak ta normalizace byla čím dál stejnější. To nebylo jen v tom, co bylo v televizi a jak to tady vypadalo, fakticky beze změny, ale i na té druhé straně - ta opakovanost a předpokládanost je až únavná, nejen pro účastníky, ale teď i pro čtenáře. Vypíchl bych ale tři texty, kvůli kterým určitě stojí si to přečíst. První je právě text o návštěvě u pana Klementa, druhý je zpráva o srpnovém týdnu v pražských ulicích (Bednářová líčí, jak se snažili udržet vysílání, a to nejen rozhlasoví, ale i televizní pracovníci), a pak text o pohřbu Jaroslava Seiferta na Břevnově. Ten má v sobě i poezii a je moc dobrý. Kéž by se na paní Bednářovou a na tuto zlovůli režimu nezapomínalo.