Jak jsem byl malej

Kouzelná kniha vzpomínek nepříliš poslušného, ale jinak naprosto obyčejného klučiny. Obří kus práce na tom má Markéta Vydrová, která vyprávění doprovodila hravými kresbami, u nichž bych se nebál říct, že doslova souzní s nostalgickým psaním Stanislava Juhaňáka. Sousloví, že ti dva se hledali, až se našli, zde mluví naprosto za vše. Text samotný je úsměvný a plný naivnosti, kterou si v dětství prošel každý z nás, ale teprve až ilustrační doprovod dává celku punc něčeho skutečně výjimečného. Jednotlivé kapitoly pobaví dětskou bezprostředností, kterou na knihách o dospívání prostě zbožňuji, o to víc, jedná-li se o lehce atypické rodiny. Oceňuji přitom, že příběhy nejdou líbivě na ruku sociálně-mravní korekci a zároveň zbytečně netlačí na pilu v momentech, kde by se jiní jistě vyřádili. Jediná vada na kráse je tak příliš krátký rozsah. Sto dvacet stran nedává prostor pro literární rozmach, takže většina epizod končí jednoduchou pointou, jakou dokáže vymyslet jen život sám, a konec zvonec.

Názor našeho syna na knížku je následující: celou dobu se (nejen on) smál, líbily se mu a zdály bezvadné ty mapy a plánky, hlavně ten vzadu, jak mají byt, (má obavu, jenom aby je nešel někdo vykrást) :-) :-). Nejlepší jsou prý ty "bonbónový země", ty by hned snědl a také se mu líbí možnost jízdy na kole a začal nás přesvědčovat o naléhavosti přestavby bytového jádra - takže autorovi pěkně děkujeme!!! :-) A chtěl by mít taky doma úplně všechna ta zvířátka, protože to by ho hrozně bavilo (a za to také mockrát děkujeme, protože to určitě provede, nebo se mnohokrát pokusí - do pražského bytu ideálka) :-) :-)......." Za rodiče dodávám, že lepší knížku jsme dlouho nečetli a vřele ji tedy doporučuji, autor nás celou rodinu opakovaně několik večerů bavil, my dospělí jsme vzpomínali, jak jsme byli malí a u Matěje to vyvolávalo střídavě salvy smíchu a řady dotazů jak na nás, tak obecně. K té se budeme vracet. A je i výborně ilustrovaná! :-)