Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje

Vynikající soubor povídek a zároveň výborný, takřka mimořádný debut, jenž má hned několik velkých předností: V první řadě je to nesporná subtilnost, křehká, životem poučená citlivost zpracování témat dětství a dospívání, narušených rodinných, partnerských a přátelských vztahů, traumat, pocitu samoty a hledání životního smyslu. Dále pak vnímám jako výhodu ukotvenost většiny příběhů do kraje kolem Uherského Brodu a Luhačovic, který jsem shodou okolností navštívil naposledy minulé září a prožil tam krásné dny. Není to region, který bych dobře znal, byl jsem tam teprve poněkolikáté, ovšem i právě proto si cením toho, že mi autorka poskytla možnost literárního vhledu do svého vnímání života tam. Přestože totiž jednotlivé povídky mají různé protagonistky a (v menší míře) protagonisty, nacházející se v různých situacích a okolnostech, ve všech funguje silné pojítko v podobě výše naznačených obecnějších emocí a témat (měl-li bych je charakterizovat jediným obratem, pak by to asi bylo: rozklížení vlastní identity a vztahů). Poněkud se mi to tedy slilo a při zpětném pohledu mám dojem, jako by to byly jen různé tváře či etapy hrdinky jediné. Mimoto odhaduji, že celá řada motivů a scén je autobiografická, potažmo autofikční. Jinak ovšem platí, že navzdory regionálnímu ukotvení, které jako čtenář velmi kvituji, nejde o knihu výrazně či cíleně se profilující v tomto smyslu. Tzn. čtenář, který autorku nezná nebo si (tak jako já) na záložce nepřečte, že pochází z Uherského Brodu, to vůbec nemusí zaznamenat. Toto ukotvení je totiž signalizováno sice poměrně rozsáhlým a všeprostupujícím, avšak velmi jemným a nenápadným předivem sestávajícím z různých topografických a společenských náznaků (silně se zde např. řeší tradice, vztah ke katolickému náboženství, v menší míře i folkloru), ale částečně i z jazyka, jaký je užit v promluvách či neformálně stylizovaných výrazech nebo obratech, je tam i vícero moravismů ve spisovné pasážích. Jako silnější a povedenější vnímám dějovou (a v tom i zkušenostní a pocitovou) vrstvu, naopak méně nosná je podle mě složka lyrická, a to včetně zařazených básní (chápu motivaci: autorka začínala a snad se i primárně cítí jako básnířka, ale je to prostě slabší či méně působivé) nebo poněkud přespříliš vykonstruovaných názvů povídek a celé knihy. Pěkná je i obálka a ilustrace, drobnou vadou je nepečlivá redakce a korektura, které v textu zanechaly vícero interpunkčních chyb, ale několikrát i nenáležité opakování slov či jiné zjevné chyby. To ovšem nic nemění na tom, že jde o výsostný prozaický debut.

Povídky jsou dle mého názoru hodně těžký formát, který málokdo umí dobře využít. Tady se to podařilo dokonale. Knížka mě zcela uchvátila a její půlnoční čtení mi připomnělo emoce jinak dlouho ztracené pod nánosem temné pěny nynějších dní. To bezčasí, překrásné i posmutnělé, které se vine všemi povídkami! Ty příběhy o někdejších neurčitých nadějích, které se nenaplnily, ale přesto stály za to! Kniha vám vysvětlí věci, které vám přijdou známé, ale stejně jim pořád nerozumíte. Nasvítí vám pozadí života, kterého si v běžné dny ani nevšimnete - dost na to, abyste ve světle žárovky povědomých, ale přesto neobvyklých barev nahlédli na vaše vlastní existenciální dilemata, ale zase dost málo na to, aby zůstalo zcela na vás, co s nimi uděláte a jestli vůbec něco. Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje je kniha povídek o věcech, na které jste nikdy neměli zapomenout.