Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o...
Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru...
Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry.
Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí.
Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky:
Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem?
Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám?
Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.
Číst více
Číst více