Jadérko

Sci-fi není úplně můj šálek kávy, ale tohle, to bylo něco. Než zkraje pochopíte jednotlivé příběhy a postupně si je propojíte, nejen mezi sebou, ale i v sobě vzhledem k současné situaci, je to hodně děsivé. Příběh fauna a nymfy, příběh dvou bratří, zkáza světa, jablko poznání jako symbol života kdysi, nyní a v budoucnosti, tohle jen tak z hlavy nevytluču. Nejde ani o to, kdo měl pravdu, co bylo správné rozhodnutí, ale vskutku hodně velké varování, kam se všichni ženeme a kam se zřejmě časem zřítíme. Hodně nadčasový román, působivě napsaný. " Chapman ví, že tohle není tělo, do kterého se narodil. Ví, že ho každý den v člověčí kůži umenšuje. Ví, že budoucnost, na které celý život dřeli, už je tady a že je předběhla. Žijí v minulosti, ale minulost už minula. Každou chvíli nějaký svět končí a jiný začíná. " Pochopil, co Stav ještě dovede a obrátil to proti ní. Když ví tolik, možná prohlédl i poslední krok jejího plánu, o kterém mu neřekla: Stav nereprodukuje jen zvířata a rostliny. Pokud dojde na nejhorší, Eury načte lidstvo, než vyhyne. A až to bude bezpečné, všechny vrátí na svět. Sebe jako první. Eury stiskne pěst. Mezi dvěma těly nebývá dlouhá prodleva, ale nic nejde hned. Útržek úpění, vzápětí probliknutí, necelá vteřina čekání a už je osvobozená od těla, pak pokaždé stejný úžas - Jsem jediná, kdo tohle zažil. Duše, která může z jednoho těla přejít do jiného. Není už tohle nesmrtelnost? "

Těžko bych napsala lepší komentář než ten, který sem přede mnou vložila Tyet. Nečtu prakticky vůbec sci-fi literaturu ani dystopie, tady jsem udělala výjimku, a to kvůli tématu, které je mojí podstatou. Nebylo to lehké čtení jak v tíživosti výpovědi, tak v samotném zpracování a přiznám se, že mnohé prvky jsem si ani nedokázala vizualizovat, a to nejsem jedinec bez fantazie. Ve světle toho, co dnes prožíváme je v románu dost možná nastíněn i další vývoj planety Země a i konec lidské civilizace, která je ve své danosti tak problematická, dnes očividně destruktivní pro samu podstatu života. Faun Chapman snad zosobňuje i bytost "člověka-zvířete", kterou jsme všichni někdy na počátku byli, jedince s lidským intelektem, ale zároveň čistou duší přírodního tvora, jenž cítí sounáležitost se všemi formami života i ne-života. Asi si ten příběh budu muset přečíst ještě jednou. "Dnes ví, že všechno, co toho léta viděl, je pryč. Všichni zpěvní ptáci uhnízdění na nejvyšších stromech, ještěrky pobíhající po žulových balvanech. Medvídě s čenichem v podrostu, laně wapiti, na které narazil u soliska, posvátného pohřebiště mamutích kostí. Řeka už není, její tok odklonili. Solisko vysušili spolu s mokřadem. Odstranili každý kámen, který mohli, vystavěli z nich domy a pevnosti, zdi a ploty. Všechny stromy vykáceli kvůli polím a pastvinám, splavili je po řece na další stavby. Trávu vypálili, kvetoucí keře vyklučili. Lidé všechno obrátili naruby, aby jim to lépe vyhovovalo, aby to naplnilo jejich tužby. Chapman dnes žije v budoucnosti, do níž tehdy nahlédl, a truchlí za nepoddajným světem, který tehdy poznal, který mu za to, že po něm nic nechce, na chvíli dal všechno, co měl. Tady je v přírodě stejně umíněné, kde má všechno, co kolem sebe vidí, vlastní vůli. Ve všem sídlí duše malého boha; už skoro zapomněl. Nevěří v božstvo, které vyznává jeho bratr, ani v to, jehož slovo káže Jasper Worth, ale jednu víru má: že každý tvor a vše, co roste, že každé jedinečné místo je bůžkem samo pro sebe".