Psát knihu o Jackie musí být velké lákadlo – ta možnost tahat na světlo jednu pikantní historku za druhou, být kontroverzní, porochnit se v bulvárním bahýnku a pozvat tam i čtenáře. Nic takového ovšem Maud Guillaumin nedělá. Tedy nebojte se, že byste se historek nedočkali, ale jde o to, jak je autorka podává. Naprosto věcně, jakoby nezúčastněně, prostě jako fakta a hotovo. Že se kolem JFK motala mafie? Že střídal ženské třikrát častěji než ponožky? Že byl kvůli zdraví závislý na drogách, díky nimž fungoval? Že při pitvě mohlo tohle všechno a ještě horší věci vyjít najevo, ale Jackie (která byla zase závislá na penězích a dokázala slušně manipulovat lidmi) se tomu snažila zabránit? Ano, ano, ano, je to tak a v téhle knize to neříká autorka, ale přímo Jackie. Tyhle historky ovšem nejsou zdaleka to nejdůležitější. Nejdůležitější je, že se Jackii díky knize dostanete opravdu do hlavy. Prožijete s ní nejen atentát a vše, co mu předcházelo i následovalo, ale také většinu jejího života, sedne na vás tíha, která sedla na ni, když se musela vyrovnávat nejen se ztrátou manžela, ale se ztrátou celého jejího světa, a zároveň napřít všechny síly do organizování velkolepého pohřbu a budování Kennedyho obrazu, jaký vybudovat chtěla a který podle ní měl přetrvat. Uvědomíte si, jak obdivuhodná žena to navzdory všemu byla a zažijete s ní štěstí i ty nejtrpčí chvíle bez příkras. A teď chci vidět film.

No páni. Nikdy jsem moc nemusela životopisy, ale Jackie mě přesvědčila, že i tenhle žánr dokáže nabídnout "něco víc". Naprosto nepřikrášlený příběh někoho, komu se zhroutil svět ze dne na den. I přes veškerou kritiku na její osobu, po přečtení knihy zastávám názor, že Jackie je jednou z nejsilnějších žen. Děkuji, že jsem měla možnost tzv. nahlédnout pod pokličku.