Kniha na mě působila depresivním dojmem, neumím si představit, že by mě to jako sledující na instagramu mělo jakkoliv povzbudit. Z autorky čiší velká frustrace, hodně emocí. Vím, že nikdo nemá právo hodnotit cokoliv z jednání ženy, která se snaží o dítě a nejde jí to. Vím, jak moc citlivé téma to je. Celou dobu jsem si však při čtení říkala, proč se sama tak ničí a není dostatečně vděčná za dceru, kterou má, ale dál psychicky (i finančně atd.) zatěžuje rodinu dalšími pokusy, které mají vzhledem k jejím zdravotním predispozicím opravdu asi jen mizivou šanci na úspěch. Velmi těžký úděl, velmi smutné a bolestivé. Jako kniha ale ne úplně přínosné. Ponechala bych jako zpověď ženy někde na osobním blogu.

Knihu jsem četla, abych víc pochopila ženy podstupující IVF, jelikož pro mě je to jak z jiného vesmíru. Nutno tedy říct, že autorka rel.brzy přišla o vejcovody, proto se ani nestihla o dítě pokoušet přirozenou cestou. Je mrzuté, čím vším si v touze po dětech prošla. Je dobře, že šla s tématy neplodnosti, IVF a potraty ven, to je potřeba. Určitě i hovořit o tom, jak s takovými ženami ne/komunikovat. Přesto mám z knihy dojem, že mohla vzniknout s větším odstupem. Aby v ní byl i náhled, pochopení, proč právě ji (a jejího muže) potkaly takové zkoušky. Prostě jsem čekala větší hloubku v uchopení zmíněných témat. Je to na můj vkus psané nějak moc zkratkovitě. Jedna IVF střídá druhou a už v obsahu, který je na začátku, se čtenář dozví hlavní milníky autorčiny cesty. Holt doba je zrychlená , tak co se dlouze rozepisovat, že. A já jsem holt v soc.bublině, kde se potracené děti pohřbívají pod stromy, než by se splachovaly. Ale je asi potřeba vzít v potaz i autorčin mladý věk. Kniha je hezky graficky zpracovaná, je prokládaná zřejmě instagramovými texty (a instagramově perfektními fotkami...) autorky. Oceňuju kapitolu, jak to celé vnímal manžel autorky.