Italské jednohubky

Tak toto je opravdu taková jednohubka ,která nám v krátkých kapitolách, přiblíží život domorodců z italských Dolomit.Knihou nás provede Marta ,matka dvou malých holčiček,která po dlouhém váhání následuje svého manžela do drsného podhůří Dolomit- a to neumí italsky ani žblebtnout. A přesto život v italském venkově zvládá bravurně a s humorem.

Chystám se pozvolna na život italský, takže jsem tuto knihu brala jako osobní cestopis. :) Knižka složená z různých drobných postřehů a příhod hezky představuje Italy a Italky. Bavila mě tak napůl, ale protože mě v závěru autorka dojala až k slzám, musím dát 4*. Zmíněná italská vzájemná laskavost a vůbec obecná vzájemnost, ta mě dostává. Jako někoho, kdo žije 40 let v Praze ještě víc. Zmíněné špagety se šalvějovými listy určitě vyzkouším. PS. Představte si, v "naší" vesnici jsou na náměstíčku, krom lavičky na které všichni skoro každý podvečer sedí, také židličky, pět stejných modrých židliček. Když je vedro, dají se přenést do stínu líp než lavička. Přijedete od moře, z nákupu, odkudkoliv a projdete drobnou lustrační komisí, všichni se vás zeptají, jak jste se měli, vy se ptáte jich, jak se mají (když to umíte, což zatím moc neumím). Pochválí vám opálení nebo cokoliv jiného... Popřejete si hezký den, nebo hezký večer a myslíte to úplně vážně a vřele. A v létě a na podzim jsou na náměstíčku (návsi) festy. Srazí se stoly, potáhnou bílými ubrusy, každý zaplatí 10 euro, ženy navaří, někdo přijde s moučníkem, muži s vínem, a pak se hoduje. Trvale v tý vesničce žije 7 lidí (v srpnu tak 35), věkový průměr je 70 nejmíň. A přesto všichni umějí žít. I na ty procházky chodí, aspoň ke kostelu a zpátky.