It's Kind of a Funny Story

Podle barevné obálky a nízkého věku hrdiny se sice může jevit jako lehká četba pro teenagery, ale jde o nesmírně cennou a důležitou knihu, která popisuje klinickou depresi mnohem výstižněji než leckterá beletrie určená dospělým. Ned Vizzini zároveň ukazuje, že knížka o depresi nemusí být nutně depresivní. Zároveň ovšem stav totální letargie, depersonalizace a chuti ukončit zápas probíhající ve vaší hlavě sebevraždou nijak nezlehčuje a nebanalizuje (sám dobře věděl, o čem píše a svůj boj bohužel prohrál). Přečíst Skorou směšnou story je jako absolvovat terapii. Krok za krokem vás provede vnitřním světem hlavního hrdiny, srozumitelně vysvětlí jeho anamnézu a pravděpodobnou příčinu depresivních stavů a popíše jednotlivé fáze léčby. To vše je velmi šikovně integrované do příběhu o přátelství a první lásce, takže nemáte pocit, že čtete příručku o depresi. Druhá polovina po nástupu do nemocnice už není tak soustředěná a nemá stejný spád, neboť se o naši pozornost přetahuje příliš mnoho příliš výstředních postav, z nichž mnohé nakonec slouží pouze jako narativní prostředky posunující děj. Po celou dobu se kniha ale díky krátkým kapitolám založeným převážně na přímé řeči (s popisy postav a prostředí se autor příliš nezdržuje) skvěle čte. Poslední čtyři stránky jsou potom tak silné, že přes opadnutí prvotního nadšení nakonec stejně musím sáhnout po nejvyšším hodnocení. Zároveň jsem neměl pocit, že by nám Vizzini kvůli uspokojení čtenáře a elegantnímu zakončení nabízel nějakou falešnou útěchu, která by byla v rozporu s přesností a upřímností předchozích 400 stran. Když budete chtít někomu přiblížit, v čem tkví deprese a vám samotným se nebude dostávat slov (protože ono to zvláštní "nic", v němž je zároveň obsaženo víc, než je mozek schopen zpracovat, vážně není snadné popsat), půjčte/kupte mu Skoro směšnou story (v krajním případě jej odkažte na solidní filmovou adaptaci, která ale při popisu myšlenkových pochodů protagonisty logicky nezachází do takové hloubky).

Craig je puberťák co trpí depresemi a skončí v blázinci. A to je asi tak všechno. Vizziniho knížku jsem začal číst z jediného důvodu: pokud prorazíte s literaturou ve dvaceti a ve třiceti spácháte sebevraždu, pak je to příslib čehosi (eroticky) tajemného. Mám prostě rád lidi, kteří skočí z mostu nebo si prostřelí hlavu. Především tedy proto, že mým největším kamarádem je počítač, mám průměrný penis, nemám peníze a sem tam se rozbrečím, protože jsem velmi citlivá duše. Jak jsem už napsal, knížka sleduje Craiga, který jako typický puberťák z Brooklynu skončí na psychiatrii, kde rozehrává své vlastní Juno/Přelet nad kukaččím hnízdem/Kdo chytá v žitě. Trochu jsem očekával, že kniha bude obsahovat nějaký drogy, potraty, přestřelky, hranolky a černochy, když se to odehrává v Emerice, ale nedostane se nám ničeho, akorát mladé, pomatené šestnáctileté duše, která chodí po chodbě a mluví o tom, že má depresi. Young adult jako vyšitá. Jelikož jsem podrobně studoval případ Bartošová versus Rychtář, jsem si vědom, jaké zlo můžou napáchat deprese. I přes to (nebo právě proto) mě kniha vůbec nijak nenadchla, což se ale dá spíše přičíst na vrub tomu, že mi je 32 a nikoliv šestnáct a už tedy vím, že holky se dají penetrovat i bez lásky a že všechno v životě dává asi takovej smysl, jako nalít jogurt do leča. Proto nakonec hodnotím třemi bludišťáky, přičemž ještě trochu strhávám dolů za hrozný překlad, který z Ayn Randové udělal muže a který obsahoval strašně moc překlepů. PS: v knize se nevyskytuje žádný tank. :-(