Island

Můj základní poznatek u utopií: neuskutečnitelné. Vyprávění pro upokojení mysli. Obvykle i trochu nudné; po této stránce však Huxleyho vize je ještě poměrně čtivá. Ano, všichni toužíme po šťastném světě...

Jsem velmi zklamaná. Ještě nejsem v té fázi života, že bych měla čas dvacet let přemýšlet, jak by vypadala moje osobní utopie, to nepopírám. Ale proč je tahle napsaná tak odfláknutě? Celá kniha je monotónní a repetitivní, nikdy nekončící sled "rozmluv" s různými obyvateli ostrova, ale autor se jim neobtěžoval dát odlišné osobnosti, existují tam vlastně jenom dva lidé: Murugan/Rani a všichni ostatní. Při zvolení náhodného odstavce by člověk nepoznal, jestli hlavní "hrdina" mluví s dr. Robertem, Susilou, Mary Sarojini nebo s kýmkoliv jiným, všichni se vyjadřují identicky, roboticky a naprogramovaně. Všichni mají připravené nekonečné kázání, které by mohli recitovat donekonečna, i kdyby tam nebyl žádný pozorovatel zvenčí, protože "hrdinovy" otázky Huxley klade jako součást toho svého kázání, místo aby se opravdu snažil předvést živý dialog mezi živými postavami. A protože se to celé odehrává v rámci jenom několika málo dní, tak "hrdinova" proměna působí ještě o to uměleji a nepřirozeněji, protože nemá čas se nad tím vším ani zamyslet, projít nějakými fázemi, chvíli tomu vzdorovat, potom s tím koketovat a teprve potom souznít... No zkrátka, tenhle Huxleyho obětina mě ani trochu neukojila. Řekla bych, že uvidím, co na to řeknu za dvacet let, ale zároveň bych sama sobě za dvacet let chtěla vzkázat: "Neobtěžuj se." Protože i kdybych jako dospělejší nějak zázračně výrazněji souzněla s tou "programovou" částí obsahu, literárně to nijak bohatější už nebude. (Anglicky.)