Iskra života

Neuvěřitelné, jak se Remarquovi povedlo zachytit a popsat atmosféru koncentračního tábora v posledních dnech války. Musím sundat pomyslný klobouk před jeho mistrovským popisem detailů i samotného děje. Často jsem měl pocit, že stojím vedle postav a vidím jejich zápas, ať už o samotný život, nebo alespoň o vítězství mysli nad zhůvěřilou ideologií. Neskutečně silné zachycení obrazů, ze kterých naskakovala husí kůže. Příběh pokrývá období jednoho týdne a prolíná několik skupin vězňů a jejich věznitelů. Jednou skupinou jsou vězni neschopní fyzické práce, čekající na smrt v malém táboře, kde umírají na tyfus, průjem a celkové vyčerpání. Druhou skupinou jsou vězni schopní fyzické práce, pracující v okolních fabrikách a pomáhající odstraňovat následky leteckého bombardování. Právě mezi nimi vzniklo táborové podzemní hnutí vedené komunisty. Třetí skupinu tvoří vězni, kteří přežili transport ze zrušeného tábora před přibližující se frontou. Čtvrtou jsou pak všelijací velitelé a dozorci, kteří mají na starosti provoz tábora. Vyhlížení konce, jednotlivé interakce mezi veliteli, vězni a mrtvolami. Neustále přítomná smrt. Světlo na konci tunelu, které dává některým vězňům naději, aby přežili a nestali se tak jen čísly (nejsem už 509, jmenuji se Koller, Friedrich Koller), která čekají na smrt. Opravdu pomyslná i reálná jiskra života, bravo pane Remarque.