Iskari - Poslední Namsara

Dívčí young adult fantasy příběh o kruté lovkyni a vražedkyni draků. Mladá kanaďanka začala psát tuto knihu ve svých 17 letech a je vidět, že její fantasy trpí různými neduhy takto mladých autorů. Občas jsem se v ději ztrácela, postavy byly dost ploché a neprokreslené a navíc byly dějem spíš vláčeny, než aby opravdu hlavní příběh utvářely. Hlavní hrdinka jen koná, co jí najednou po letech vraždění určí "bůh", získá magické artefakty a sílu a je to. Vše vyřešeno (?). I romantická linka je tam určena vyšší silou. Potenciál sblížení lovce draků a draka tam byl naprosto nevyužit. Složitá politika otroctví tam taky spíš klouzala po povrchu. I přes tu všechnu kritiku a nepříjemný pocit ze smrti spousty lidí a smrti draků jsem ale nakonec ráda, že jsem na knížku narazila a přečetla si ji. Rozšířila mi obzory v tom, jak rozličené mohou příběhy o dracích prostě být. A jako prvotinu tehdy mladičké autorky ji hodnotím hvězdičkami shovívavěji. Kniha je sice zařazena v trilogii, ale příběh lovkyně draků je v tomto díle uzavřený. Další díly se věnují jiným silným ženám, které se v tomto příběhu spíš jen mihly.

Je mi záhadou, jak se mi knížku vůbec podařilo dočíst. Hrdinka se chová jako sedmiletá holčička, které dali do ruky sekeru a meč. Měla by vzbuzovat hrůzu, ale ve skutečnosti se ona sama bojí i vlastního stínu. Manipuluje s ní prakticky každý, kdo se na ni jenom podívá. Všechny postavy mi přišly ploché a nevýrazné. V knize se neustále vraždilo, mučilo, věznilo, případně z lochu prchalo, ale v podstatě se neudálo vůbec nic. Ústředního padoucha jsem odhalila asi na první stránce, a následné tápání hrdinky bylo čirým hazardem se čtenářovou inteligencí a trpělivostí. Chyběl mi humor, dialogy neměly šťávu. Strašlivě spletitá historie a uspořádání fantasy světa se autorce nepodařily důvěryhodně a přehledně předestřít. V důsledku se v textu neubránila logickým nesrovnalostem. Abych jenom nehaněla, opravdu se mi líbily vstupy příběhů, vyprávěných drakům, díky nimž se čtenář elegantně seznámil s dalším dílkem historie. A taky mi byli sympatičtí draci s povahou domácího mazlíčka (koho někdy podrápal vlastní kocour, ví, že takové soužití není vždy bezpečné a pohodové). Ale za mě jednoznačně ne.