Imaginární přítel

V první řadě je třeba říct, že Imaginární přítel není další literární lahůdkou, jako byla Ten, kdo stojí v koutě. Stephen Chbosky se tentokrát pustil do „přízemnějších“ vod, kterým mainstream říká horor. Hodně se však spoléhá na postupy, nastavené Stephenem Kingem, ať už budeme mluvit o pozvolném rozjezdu zápletky nebo dokonalém prokreslení postav. Jenže naráží. Ne, že by dělal něco špatně řemeslně, jenom moc tlačí na pilu čtenářovy fantazie, když po něm chce lusknutím prstu akceptovat existenci snového světa, který se chystá ovládnout ten náš. Ne všechny detaily jsou přitom podrobně promyšlené a děj hapruje v uvěřitelnosti, především co se jednání protagonistů týče. Lépe na tom ale nejsou ani motivace záporáků, které zbytečně míří k náboženskému patosu. Přesto románu nemohu upřít čtivost. Problém je, že skvěle funguje v jednotlivých scénách, jako celek ovšem ztrácí na atraktivitě někde v polovině. Tomu pak nepomáhá ani obrovitánský rozsah, který příliš nenaplňuje očekávání od obsahu.

Asi se nechám vyšetřit, jak mi doporučuje jedna z recenzí na přebalu, ale kniha mne nevzala sebou do hlubin autorova fantaskního světa ani po padesáti, ani po mnohem více stránkách. Styl a obsah je sice obdobný Kingovi, ale k jeho knihám se tato nedá samozřejmě vůbec přirovnávat. Je zde totiž pro mne mnoho nudných popisů a řečí a ani hororové scény nejsou nic moc. Bohužel jsou také dost mimo realitu a dokonce snové představy v nás jsou jistě atraktivnosti blíže. Rozsah více než 640 stran je potom úděsný a vsadím boty, že se k závěru mnoho čtenářů nedokope.