I viděl Bůh, že je to špatné

„Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já, já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá svým hloupým proč a zač na věcí tisícero ... na význam činů tvých, jich účel, smysl, cíl, a pročs neblahý nám osud připravil. – A jestli člověku snad hloubat nepřísluší o smyslu plánů Tvých, proč dals mu tedy duši ...“ „Na zemi trvá teď už tři a půl roku válka, hrozná ... ani v moci boží nebylo, aby jí zabránil.“ Terezínským ghettem prošlo více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich našlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války. V Terezíně před válkou žilo přibližně 7 000 obyvatel, v některých obdobích tady bylo vězněno i 60 000 lidí různých národností ... Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o materiální statky, hluboce se mýlí, opak je pravdou, kulturní život se pro mnohé (často to byly děti) stal skoro nezbytností ... vystaveni nepochopitelnému násilí, ponižování, strachu a konfrontováni každý den se smrtí tak „unikali“ realitě, ... uvědomili si tak, že nacisté jim můžou vzít všechno, ale nikdy se jim nemůže podařit připravit je o vzpomínky a znalosti, ... a pak, když „tvoříte“ - cokoliv, taková chvilka poskytuje rozptýlení a chvilkové zapomenutí? ... to asi ne, ale možná chvilkovou úlevu. Proniknout do jejich myslí, do toho co si mysleli, se nám asi nikdy nemůže zcela podařit ... můžeme jen obdivovat jak stále znova a znova hledali své místo na světě, které jim bylo ukradeno... „Co jsem?“ Člověka zamrazí, když vnímá, co všechno lze jednoduchým zápisem v deníku sdělit. K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně a výtvarně činné patřila i paní Helga Weissová – Hošková. Její jedinou zbraní byla upřímnost ... nic není vylepšeno ... psala a malovala to, co vyjádřit chtěla a jak to cítila. V téhle útlé knížce máte jedinečnou možnost vidět její obrázky, ... a začíst se do příběhu – který je osobním svědectvím jejího otce, který se ovšem nevrátil ... Knihu asi není možné hodnotit, ani „prožít“ ... a už vůbec ne zcela pochopit ... přesto je nutné, aby takové knihy čteny byly ... aby bylo připomínáno ... I viděl Bůh, že je to špatné ... je tedy takovou soukromou zpovědí ... V příběhu pak je i samotný Bůh uvržen do naprosté beznaděje... „Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka ...“ ... a protože chce prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takové nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje tak obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc, vidí bídu, utrpení, ponížení lidí a vnímá ... všechnu tu nesmyslnost ... „Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli.“ „Škoda, že se Dante nedožil Terezína. Jeho fantazie nebyla by se musela tolik namáhat.“

Krátká novela o tom, jak Bůh nechápe proč se od něj jeho ovečky odvracejí a proč ztrácejí víru. A tak sestoupí mezi ně do terezínského ghetta a prozří ... Je to osobní svědectví z Terezína. Jeho autor nepřežil.