Humr Johnson Znamení smrti

Hlupáku, ostří je zlomeno, jejich duše jsou volné. A tys je nasytil krví! (Obřad Nefeřin) Já vám nevím. Proč mám pocit, že šablona se neustále opakuje. Na něco si zvyknete, dostanete dvě tři knihy, které jsou nadupané samostatným příběhem, baví vás to a těšíte se na další. Pak se najednou vše otočí a pozvou se tisíce dalších tvůrců a začnou vznikat svazky povídek. Každou povídku napíše jiný člověk, každý příběh nakreslí jiný tvůrce. A pak v tom začne guláš. Nevím jak vy, ale já jsem pak takový naštvaný a připadám si obraný o dobrý „celovečerní“ snímek. Vždycky si myslím, že hlavního tvůrce přešly nápady a tak se rozhodl to poskytnout jiným. Citát: Je zvrácené oslavovat smrt, násilí i Ďábla. (Čistič čuje čertovinu) Humr Johnson je vlastně úplně to samé, akorát se teď střídají jenom kreslíři.. V tomto svazku povídek máte dokonce pět příběhů. Scénáristé zůstali, jen kreslířů je tu pět. Tonči Zojnič, který nakreslil Humra číslo dvě – Klepeto spravedlnosti – má na svědomí kresbu první povídky, podle které je pojmenován tento svazek. Následují kreslíři o kterých jsem snad v životě neslyšel. Naštěstí jsou kresby celkem povedené a tak mé rozhořčení hodně pokleslo. Avšak jsou to jen krátké příběhy a když vás ten který baví, pro svou krátkou délku si ho vlastně ani neužiju. Nakonec jsem dal tři hvězdy. Tento svazek se pro mě stal průměrem. Citát: Okus klepeto spravedlnosti!

Jsem rád, že Comics Centrum vydalo spolu s Ú.P.V.O. 1948 právě tuto knihu. Jednak Mika Mignoly není nikdy dost a za druhé zmíněné 1948 je tak skvělé, ale tak smutné čtení, že jsem se po něm prostě potřeboval nějak rozveselit. A to mi nádherně brakový Humr zařídil levou zadní. Všechny povídky jsou super, nijak na sebe nenavazují, ale přesto dál vypráví Humrův příběh a přidávají do něj zajímavé věci, které se budou Mignolovi a spol. v budoucnu určitě hodit, jak už to tak mívá ve zvyku. Každá povídka má jiného kreslíře, ale jsou - opět - vybráni tak skvěle, že ačkoliv má každý jiný styl, pořád je to jedna rodina. Králem mezi nimi je jednoznačně Tonči Zonjić, jehož podíl ostatně vyzdvihují i tradičně zajímavé dodatky ve skicáři na konci knihy. Okuste klepeto!