Hrst hlíny

Není to špatná kniha,ale tak nějak jsem se na ni těšila víc.Asi jsem měla velké očekávání. Přišla mi místy dost zmatečná a chaotická.

Romány s tématem holocaustu (už) nečtu často, což má do určité míry co dělat i s faktem, že knižní trh je jimi v poslední době docela zahlcený a kvalita je velmi různorodá. Hrst hlíny ale trochu vybočuje. Bram Presser v ní totiž píše o tom, jak se vypravil do historie, aby zmapoval cestu svých prarodičů během jednoho z nejtemnějších období 20. století, a výsledkem je román, v němž propojuje těch pár malých střípků z jejich minulosti s vlastní představou o tom, jak to všechno vlastně mohlo být. Přidává vlastně ale ještě něco navíc něco většího, co je pro židovskou mytologii snad ze všeho nejtypičtější příběh o golemovi. To, jak je kniha koncipována, ji mezi ostatními tituly, které vyprávějí o osudech obětí holocaustu, činí opravdu trochu jedinečnou. Bram Presser se navíc nebojí ukázat, jak málo vlastně věděl o svých prarodičích, kteří byli československými Židy a jako zázrakem patřili k těm málo přeživších, jimž se podařilo vyváznout z pekla těch nejhorších nacistických koncentračních táborů. Mohli tak spokojeně dožít na druhém konci zeměkoule, aby o nich pak mohl jejich vnuk coby australský spisovatel vyprávět, a tak nějak jim tím i vzdát hold a zachovat je v paměti své i řady čtenářů. Oceňuji, že jsou v knize i desítky let staré fotografie a fotokopie historických záznamů, které čtenáři připomínají, že to není tak úplně fikce. Osvěžení v podobě naděje zosobněné bájným golemem váhu dějin a jejich běhu nijak neshazuje, naopak ji činí lidštější. Teď sice zase na nějakou dobu jakékoli příběhy z období 2. světové války a holocaustu ráda vynechám, ale pořád je dobré nezapomínat na to, co za hrůzy se v civilizovaném 20. století dělo a jak moc důležité je usilovat o to, aby už se v tomhle historie pokud možno neopakovala.