Hrob pod schody

Zaujala mě anotace a obálka je velmi povedená. Autorka píše velmi čtivě, zároveň bohatým, poetickým jazykem s citem pro krásná přirovnání či metafory. Dokázala mě hravě vtáhnout do zajímavého fantasy světa tak trochu připomínajícího náš středověk, akorát s několika vylepšeními. Inkvizice nemučí a nevraždí čarodějnice, naopak funguje jako královská kriminální policie. A zároveň se různé nadpřirozené bytosti Neklanovi z Dernic motají pod nohami počínaje vlkodlakem Círem a konče třeba obětavým domácím duchem perchtou. V sedmi různě dlouhých povídkách řeší Neklan zábavné, slušně vypointované záhady, pátrá po pachatelích a odhaluje ukrytá tajemství. Všechno tohle přispělo k tomu, že jsem měla knihu slupnutou za odpoledne jako malinu. Souběžně ještě chválím nakladatelství za pečlivou redakční a korektorskou práci, text byl vybroušený jako diamant. Nejsem příznivcem ilustrací, ale tady se mi líbily, černobílé grafiky navozovaly patřičně strašidelnou atmosféru. Bohužel mám i pár výtek. Scházel mi obsah. Hodil by se i v případě pojmenovaných kapitol, ovšem vzhledem k tomu, že se jednalo o povídky, byl zapotřebí nutně. Pak ty nešťastné povídky. Kvůli tomuto formátu působila hlavní postava naprosto ploše a nepropracovaně. O Neklanovi nic nevíme, nevíme nic ani o Círovi. Jak se seznámili? Proč odpůrce nadpřirozena zaměstná vlkodlaka? Jako jo, určitě se inkvizitorovi vlčí smysly při vyšetřování hodily, na druhou stranu tato zvláštnost nebyla dostatečně využita. Dál – stavba světa. Autorka si pohrála s představou, že inkvizice nebude ta zlá, ale zároveň zaplnila svůj vesmír všelijakými pochybnými bytostmi, takže to, že neexistovaly čarodějnice (nebo že je Neklan zuřivě popíral), působilo vlastně nesmyslně. Jednou se měří na metry (proč ne, je to vymyšlený svět!), ale podruhé na sáhy a palce, a tak podobně. Škrtat? Zkrátit? Nééé! Naopak, jeden každý případ by při správném zpracování vydal na román. Takhle jsme byli nuceni strpět spoustu nudného vysvětlování formou vyprávění. Proč z toho autorka neudělala příběh? Neklan nevyšetřuje, neklade otázky, všichni mu vesele odvyprávějí svoji verzi pravdy a on bystře identifikuje tu správnou. A za další – v povídkách se vlastně nic neděje, jenom mluví, mluví a mluví. O strašně krkolomných (jazykolomných) jménech už padla zmínka. Rozsáhlé a spletité popisování různých příbuzenských a majetkových vazeb způsobily, že se mi postavy pletly a nepamatovala jsem si, kdo s kým o čem a proč. Cit.: „To je vnuk mladšího bratra otce pana z Bršlí, myslím pana Hyška z Bršlí, otce Laji.“ Uf. Ve Dvou pohřbech jednoho muže mi neseděla westernová stylizace. Záhada pěti hexagramů se mi líbila tak moc, že bych opravdu ocenila rozepsání do většího formátu. Povídka Zrádné svědectví mi připomněla Canterburské povídky, ale kvůli jménům a šíleně spletitým vztahům jsem se v ní ztratila. Četlo se to hezky, bohatý jazyk, poetické popisy. Scházely mi propracovanost a hloubka jak postav, tak děje, zarážely mě kiksy ve stavbě světa. Formát povídky příběhům prostě uškodil. Ale i tak doporučuji.

Neobvyklý pohled na inkvizici. No, ona to asi nebyla ta Bobligova... Neklen z Dernic je sympaťák se zdravým rozumem, který umí skvěle používat. V každém příběhu najdeme něco záhadného až magického a o to jsou příběhy lepší.