Hřbitovní hlína

No potěš, jestli je po smrti na hřbitově takový šrumec, asi budu raději uvažovat o kremaci. Fantastický překlad a kdyby měla kniha o sto stránek méně asi by mě nadchla více. Líbila se mi myšlenka, že se s každým čerstvým nebožtíkem dozvíme nové informace o životě ve vesnici. Čtení to nebylo jednoduché, hlavně kvůli formě, kterou je kniha napsaná a také kvůli přemíře postav.

Pro mne jednoznačně pětihvězdičková knížka: námět, zpracování, jazyk... všechno prvotřídní. Už jen to množství originálních, barvitých a vtipných nadávek, přirovnání a přívlastků! Klaním se stejnou měrou autorovi i překladateli. Kdo by to řekl, že je na hřbitově takový šrumec. Od prvních řádků to bylo jako ocitnout se v uzavřené místnosti, kde všichni mluví jeden přes druhého, někteří se baví spolu, jiní vedou monology, další recitují.... a v téhle kakofonii hlasů se dozvídáte spoustu drbů, historek ze života jednotlivých mrtvých, kteří si do hrobu odnesli všechny své starosti, animozity a prostě jen pokračují tam, kde za života přestali. Jsou celí lační po informacích o tom, co se děje nahoře, jak se vyvíjejí věci, které opustili, jaký měli pohřeb atd. Každého nového nebožtíka dopodrobna vyslýchají, spekulují, osočují se, nadávají si, pomlouvají... až je trochu děsivé, že ani po smrti nedojdou klidu. - "Sorchina Gita, říkáš. Pořád mezi živejma. Lepší tam než u nás. Chraň Bůh, že bych ji chtěla nějak hanit, ale ani nahoře na ni nebyla příjemná podívaná a tohle místo jí na přitažlivým vzhledu přidá jen těžko." - "Hrom do ní, ta má ale tuhej kořínek! Už byl bejvala zhebla dávno, kdyby měla trochu studu v těle.... Svatá pravda, je velkej div, že si při svý příchylnosti k posteli neuhnala proleženiny."