Hraniční vody

Tady mi atmosféra a prostředí, ve kterém se příběh odehrává, zabrnkaly na nějakou tajnou strunu, snad ještě z dětství. Je to kraj jezer, divokých řek, lesů a indiánských rezervací, kterým se dá proniknout jen za pomocí kánoe a lesních stezek. Tou divokou přírodou mi připomnělo mou dětskou srdvcovku "Sejdžo a její bobříci" se stejně divokým krajem americko - kanadského pomezí plného jezer, hlubokých lesů a indiánů, sjíždějících peřeje na kánoích… Anebo mou další srdcovku, Mobergovu vystěhovaleckou ságu, která se odehrává rovněž v jezery protkaném kraji Minnesoty, plném tehdy osadníkům nebezpečných indiánů, bránících svůj kraj, ovšem v polovině 19.století. Tady máme původní obyvatele Odžibveje nebo také jinak Anišináby se svými tradicemi, příběhy a legendami a neobyčejným sepjetím s přírodou, proti tomu moderní civilizaci s televizí, s FBI, s vysílačkami a veskrze praktickým přístupem k přírodě. A do toho hodně dobrodružná cesta divočinou, kde nakonec nejsou ani tak nebezpeční vlci a medvědi, potloukající se okolo, dokonce ani majimanitu, odžibvejský zlý duch, ale zlosyni s puškami a ostrými noži… Moc mě to chytlo, už jen ty názvy řek a jezer, poetika indiánských názvů; tentokrát vůbec nevadilo, že jsou překládány do češtiny. Železné jezero, jezero Vulva, jezero Holá zadnice, Rozpačité jezero, Malá losí řeka… nebo indiánské příjmení Dva nože nebo Zimní měsíc. I když to dobro a zlo je tady narýsováno nakonec dost jednoznačně, vlastně to ani v tomhle příběhu, detektivním i dobrodružným zároveň, s nádechem starých indiánských příběhů, nevadilo… * „Byl to den jako stvořený pro bitvu a zmocňoval se ho neodbytný pocit, že Bůh a Giči Manitu, Velký duch, toho rána byli na jezeře s nimi. Když se nad korunami stromů rozlehl křik hejna bernešek, měl pocit, jako kdyby jim nad hlavami zatroubil samotný archanděl Gabriel. Zmocnilo se ho přesvědčení -zcela neoblomné, ač by pro něj nedokázal uvést jiný důvod než velkolepost toho rána a skutečnost, že se jich drželo štěstí -, že je jim určeno porazit zlo, které na ně čekalo.“ * „Dlouho seděli a přemítali tak, jak to lidé dělávali po tisíce let, usazeni kolem ohně, který osvěcoval drobný prostor uprostřed obří temnoty.“ ---------------- Tohle je druhý díl série, na který jsem narazila v doporučených knihách v knihovně náhodou (už ten název mě nalákal), již se pídím po dílu prvním a doufám, že u nás vyjdou i další díly série, která v originále začala vycházet před víc jak čtvrt stoletím.

Hraniční vody je naprosto skvělá detektivka, která čtenáře vtáhne už po prvních stránkách. Jejím základem je prostředí divočiny, indiánská rezervace, doba bez všudepřítomných mobilních telefonů a hlavně sympatická postava hlavního hrdiny. A když k tomu přidáte napínavý příběh, ve kterém jde i o život, spokojenost je zaručena. Moc se mi líbí prostředí, jsem nadšená z indiánských zvyků a „povídek“, perfektně jsou vykreslené postavy a jejich charakterové vlastnosti. Děj je přiměřeně dlouhý a občas se objeví krvavé scény, které parádně podtrhují naléhavost okamžiku. Tahle kniha nemá vůbec nic co bych jí vytkla a rovnou říkám, že tenhle díl je ještě lepší než předchozí. Připravte se na to, že budete zbožňovat klaďase a nesnášet padouchy, zvané „Majimanitu“.