Hraničářův učeň - Kniha jedenáctá - Ztracené příběhy

Hodně dobrá kniha, u které jsem se hodně začetl (Dočetl jsem jí z den).

!!! POZOR SPOILERY!!! Z plna mého srdce bych chtěla konstatovat, že tuto knihu nepovažuji za nejslabší článek série. Ovšem tím, že se jedná o knihu povídek, z nichž ne všechny mohou čtenáře potěšit svým stylem a obsahem, kvalita knihy kolísá právě s jednotlivými povídkami. Co mi vadilo opravdu bytostně byl úvod ze současnosti (probíhající archeologické práce), ten si podle mně autor mohl odpustit. Hrad Redmont v ruinách? Naši oblíbení hrdinové jen jako vzdálený mýtus? To fakt ne... Pokud chtěl autor povídky nějak sjednotit, mohl tak učinit např. formou vyprávění příběhů jednotlivými hrdiny při temné hodince ve Willově chatě, na hradě nebo u táborového ohně při setkání hraničářů. A závěr byl akorát reklamou na další Flanaganovu sérii. Trošku mi vadilo, jak autor automaticky předpokládá, že jsme vzali za svou myšlenku, že si hraničáři rozumí se svými koni beze slov, takže polovina knih je plná dialogů a čtení myšlenek. Stejně tak jisté superhrdinství hlavních postav (např. věta: Byli čtyři, takže Will nad nimi měl značnou převahu.), uvěřitelnější jsou pro mně hrdinové, kteří občas selžou nebo dostanou nabito - takový ten trochu černobílý schematismus dělá pro mě z Hraničářova učně trochu pohádku. A budu se opakovat, ale co ta obálka? To má být Gilan nebo kdo? Vypadá spíše jako dlouhovlasý Rick - Lord Velká helma - Moranis :-X. SMRT HRDINY: Haltovo vyprávění pro mne bylo nejslabší částí povídky. Osobně si myslím, že ke smrti Willových rodičů bylo řečeno vše a autor se k tomu vracet nemusel. Nevěrohodné mi přišlo už jen to, že Halt jen tak přijede a dá se do řeči, když tak dlouho mlčel, i to, jak Will vše s klidem přijme a uklidní ho, že je všechno vlastně v pořádku a fajn. Když už se k tomu Flanagan musel vracet (ano, rozšíření informace o hrdinství Willovy matky bylo pěkné), mohl z toho vytěžit trochu víc. A povídka by se správně měla jmenovat spíše Hrdinové, protože své hrdinství prokázala i Willova matka... "(...) A navíc," dodal, "dokážete si mě představit jako rolníka?" (...) "Nedokážu," odpověděl jeho učitel, "tebe si rozhodně jako rolníka nedokážu představit. Rolníci totiž mají disciplínu." KALAMÁŘ A DÝKA: Pěkné, i když odhadnutelné - vzhledem k prořeknutí jedné z postav bylo jasné, kdo je nakonec oním informátorem ;-). Ale potěšila mne povídka věnovaná jen Gilanovi, a to, že ze samotného názvu povídky nešlo odhadnout, čeho se bude týkat. KVĚTNATÁ ŘEČ: Tady se Flanagan asi hodně snažil fanoušky potěšit, a i když jeho snaha byla místy trochu laciná, bavila jsem se. Cukovi dunivě zarachotilo v útrobách. Will na něj po očku pohlédl. Znělo to jako kritika, napadlo ho. Pak si uvědomil, že kritika to být nemohla, protože s proslovem ještě nezačal. "Zničil jsem si při tom boji luk, "zabručel Will. (...) Halt pokrčil rameny. "Luk můžeš vždycky nahradit," prohodil. "O tvé hlavě se to říct nedá." "Byl to můj nejmilejší luk," nepřestával reptat Will. Halt povytáhl obočí. "Tak to měl tedy podstatně větší cenu než tvá hlava." VEČEŘE PRO PĚT: Škoda, že z názvu šlo odvodit, kdo bude oněch pět. Čekala jsem trochu víc napětí, že se třeba lupiči budou vydávat za Jenniny přátele, opravdu všichni s Gilanem pověčeří, než se něčím prozradí a hraničář je zlikviduje. Takhle vlastně k večeři ani pořádně nedošlo. A já zůstala bez uspokojivého vysvětlení, jak se mohlo stát, že se tihle dva vlastně dali dohromady. SVATEBNÍ TANEC: Doufám, že myšlenka atentátu bude rozpracovaná, protože v jedné povídce byla krapet odbytá. "Víš, hraničáři, ta svatba nemohla bejt lepší. Krásná nevěsta. Hezkej ženich. Skvělý jídlo, skvělý pivo. A k tomu všemu nakonec ještě boj. Je to, jako bych byl zpátky doma." HIBERŇAN: Při čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že si Flanagan trochu otevírá vrátka pro svůj prequel "Hraničářův učeň, první roky". Jistě, bylo to psané líbivě, aby se to zamlouvalo fanouškům, ale svůj účel to splnilo. Ale co si budeme nalhávat, bez zájmu a pobízení ze strany fanoušků by nevznikla žádná z knih druhým dílem počínaje :-). Když povídka končila, byla jsem chvíli zmatená a naštvaná, jak to, že příběh nepokračuje dál. Doufám, že příště se uspokojivě dozvím i to, co se vlastně stalo s Pritchardem, jak se seznámil s Haltem a jak probíhal jeho výcvik... "Takže já jsem tvůj přítel?" zeptal se. Halt hleděl několik vteřin před sebe a pak odpověděl. "Dokud si nezačneš znovu pískat." VLK aneb co se děje s vysloužilými hraničářskými koni. To jako vážně?! Ano, vzhledem k tomu, že máme doma už třetí generaci koček, je mi jasné, že ani koně nežijí věčně. Ale když už to muselo být na někom demonstrováno, nemohl to být někdo jiný? Vždyť tohle je Cuk! Nemám Vás ráda, Johne Flanagane. UŽ BYLO NA ČASE... Vzhledem k anotaci 12. dílu jsem v povídkové knize čekala nějakou zradu a smrt jedné z hlavních postav. Po celou dobu čtení jsem byla hodně našponovaná a poslední povídka mě příjemně uchlácholila. Zcela vážně přemýšlím tím, že tu čtení skončím a všechny postavy v mých vzpomínkách budou žít happily ever after.