Hovory k sobě

Hlavní transformativně hybná síla Hovorů tkví v jejich jejich soukromě-deníkové formě dík níž získáveme intimní vhled do mikrokosmu člověka jenž vytrvale usiloval o naplnění ideálů k nimž se upnul. Rozumějte, kdyby mě někdo v rámci obvyklého self-help motivačního průjmu nabádal k "rozvážnosti, stálosti, vstřícnosti, vyrovnanosti, trpělivosti a kdovíještějakosti" tak si řeknu "cool story bro", pokrčím rameny a jdu dál. Skutečnost, že se takové úsilí zdá být za své vzatým středobodem kdysi reálně žijícího a fakticky velmi mocného člověka, jenž takovou "nedělní školu" ve vší vážnosti ordinoval sám sobě, však zaslouženě budí úžas dodnes (výkonný, čestný a nezkorumpovaný politik je fakt oxymóron; ale tak třeba jednou světlo světa spatří Okamurovy Deníky a budem zírat!)...a všem Tomášům ukazuje, že je takové vytrvalé úsilí skutečně možné. Moc Aureliových slov tkví v tom, že je žil (navíc z pozic absolutní společenské svrchovanosti a síly...i když je otázka zda mu zrovna tohle slouží ke cti; neskýtá právě taková pozice - ve srovnání s jinými - spíš možnost luxusu etiky?) Nebo se o to, jak vysvítá mezi řádky, se střídavě oblačnou úspěšností alespoň pokoušel. A příklady táhnou. Důraz je kladen na ctnost, kázeň/svědomitost, praxi, empírii, racionalitu (byť ta je poněkud neempiricky a iracionálně zatemňována vztahováním se k souboru dogmatických, selektivně-kruhově důkazných přesvědčení o "přirozené povaze" světa, z níž odvozuje ctnosti a dobro; nedělejme si však iluze, i naše současná racionalita, potažmo etika, je deformována souborem tak hluboce zažraných předpokladů, že si je ani plně neuvědomujeme) a tlumení vášní. Achillovu patu spisu vnímám (krom nedůsledné racionality) zejména v posledně jmenovaném. Byť nějaká míra seberegulace nepochybně prospěšná, ba nutná je (neboť nás vymaňuje z pasti reaktivity) tak zde nabývá podobu dlouhodobé strategie v jejímž rámci jsou emoce systematicky potlačovány a devalvovány jako něco špatného, nežádoucího, nepřirozeného. K této zhoubné dichtomii ostatně dodnes odkazuje antagonistická podstata výrazu "patologický" (vášeň=pathos + svět, řád, rozum=logos) jenž užíváme pro označení čehokoli nenormálního/chorobného dodnes. Co je dobrá taktika, nemusí být nutně dobrá strategie; potlačované emoce vám dříve či později s nastřádanou silou bouchnou do obličeje...a docela klidně vás můžou zlomit, nebo zapříčinit nějaký velký zkrat v jednání; což platí jak pro jedince, tak pro společnost. (Btw, momentálně se mi jako celkem šťastné, filozoficko-nábožensko-vědní mnohomanželství jeví trojúhelník stoicismu, budhismu a psychologie; schválně co za dítě z toho vyleze!:) Suma sumárum však jde (né až tak co do koherentní metafyziky, jako spíš dílčí návodnosti) o inspirativní text, jenž se nezamýšleně stal etalonem svědomitého plnění povinností, výkonu veřejné služby, jako i vnitřního úsilí o etickou kultivaci sebe sama...a smířlivé integrace osudu, včetně smrti. Smekám vavřín. I přes všechnu potenciální (a legitimní) kritiku vnímám Hovory jako silného aspiranta na vítěze v kategorii "Kdybyste měli neznámému člověku doporučit jedinou knihu, jaká by to byla?". Paradoxně jsou takto, zbaveny nimbu dokonalosti, mému srdci blíž. Duše se směje, vrní a přede, neboť před vnitřním zrakem nevidí demi-boha, ale omylného, přes jisté osobní "kvality" (mentálně lopotný suchoprd:) a vnější potíže o dobro vytrvale usilujícího člověka. Očima současníků jej vidím coby spíše nevýrazného, nudného, v lecčems naivního, za zády asi i vysmívaného, ovšem také upřímného, vlídně smýšlejícího, spolehlivého, klidného, pilného a výkonného správce/úředníka, jenž se nebál svou moc meritokraticky delegovat, jako si i nechat poradit. A to v pravdě vůbec není málo! 4 dojatě obdivné **** PS: "Jestliže se probouzíš po ránu mrzutě, uvědom si: procitám k svému dílu. Což nevidíš, jak rostliny, ptáci, mravenci, pavouci a včely plní svůj úkol a jak podle svých sil spolupracují na výstavbě vesmíru? A ty nechceš spět k tomu cíli, který ti určila tvá přirozenost?...Je mi naprosto zřejmé, že není jiných životních podmínek, které by byly příhodnější...než ty, ve kterých teď žiji. Všechno, čeho si přeješ časem dosáhnout, můžeš mít už nyní, nebudeš-li to sám sobě odpírat; minulost pustíš z mysli, budoucnost svěříš prozřetelnosti a jenom svůj přítomný život zařídíš ve smyslu spravedlnosti (a kosmické přirozenosti/rozumu)!" "Konáš-li svou denní povinnost podle příkazů správného rozumu - horlivě, neoblomně, v dobré vůli (+ shovívavé vlídnosti) a nikdy jako něco vedlejšího - a uchováváš-li ono své božstvo (rozum) v ryzí čistotě, jakobys jej měl vrátit už teď, slučuješ-li to obojí, aniž co dále očekáváš nebo se čeho bojíš, nýbrž setrváváš na konání přítomné povinnosti ve shodě s přírodou a na statečné pravdivosti v každém slově i výroku, pak budeš v životě šťasten. A vůbec nikdo tomu nemůže zabránit." "Važ si daru své soudnosti. Ona je schopna zaručit, aby ve tvé vůdčí části už dále nevznikaly soudy které by se nesrovnávaly s přirozeným určením (a,b,c) rozumné bytosti. Toto přikazuje (a)uvážlivost, (b)příchylnost k lidem i (c)odevzdanost do vůle bohů. Ptej se tedy: kterápak je to věc, jež mi teď vnuká představu (tangent: všechno záleží na představách, zbav se své doměnky a zbavíš se pocitu škody, zbav se pocitu škody a zbavíš se škody...neohlížej se po černých povahách kolem sebe a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se) z jakých částí se skládá (hmota, činná síla, účel, trvání) a kterou ctnost (rozumnou, společenskou, osudovou) mám vzhledem k ní osvědčit?"...ovšem také... "Nekonej mnoho věcí, chceš-li žít radostně...neb většina našich řečí i skutků není nutná; jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu. Proto je také nutné při každé jednotlivosti si připomínat: nenáleží snad tohle k věcem zbytečným?" "Kdo hřeší, na sobě hřeší; kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe dělá špatným...bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten, kdo něco dělá."