Hotel Ville

Civilnost... Nenapadá mě jiné označení pro soubor povídek, které ve své podstatě ani povídkami nejsou. Krátké popisy časových úseků v jednom hotelovém pokoji. Lidé a jejich životy, smutky, radosti. Ocenění za nápaditost. Nekonfliktnost. Zřejmě chtěla autorka ukázat obyčejný život. Nenalézám chybu na záměru. Navíc je zde ke každému příběhu obrázek. Lze označit i za dárkovou knihu. Udělá radost. Jen jedno malé mínus. Přečtete ji za chvilku...

Budou to krátké povídky, taková limonáda, odpovídala mi autorka na moji otázku, kam se hodlá literárně vydat po Skleněných ztrátách. Sice se u toho usmívala, ale stejně se mi zdálo, že tak nějak trochu provinile, jakoby omluvně, jakoby prostředí učebny teologické fakulty ospravedlňovalo přiznat se pouze ke psaní závažné beletrie nebo přímo etických traktátů. :-) Ale rozpaky nebyly na místě. Hotel Ville je krásná mozaika lidských příběhů, pestrá v zápletkách i žánrech. Je odvyprávěna suverénně, s velkou schopností nahlížet skrze drobné události našich dní do hloubek lidské existence. Soukromou radost jsem si prožil, když byla v jedné z povídek použita moje oblíbená píseň (Redemption Song, jen já ji tedy mám raději v podání Johny Cashe a Joe Strummera), byla to ta pověstná třešinka na dortu. Zkrátka velepříjemné setkání, vizuálně krásně vyvedená sbírka něžných a zasahujíích literárních jednohubek. Radost číst.