Snad nikdy jsem neměla z knihy tak rozporuplný pocit. Velmi se mi líbily první kapitoly, plné horských příběhů, krásných metafor a životních mouder. O víře, o lásce, o krutosti osudu, lidské malosti, o naději. Následovaly životní příběhy dětí z dětského domova, čekala bych jeden, dva k dokreslení atmosféry, ale ony zabraly půl knihy, prokládané autorčinými dětskými zážitky a „zábavnými" historkami o místních. Ty už mi šly vyloženě na nervy, zároveň se v textu výrazně zvýšil výskyt frází typu „ale zpět", „o tom jindy" a vrcholem bylo „dramatická pauza". To mi úplně zkazilo dojem z knihy, pořád jsem čekala, kdy se vrátíme k velkým horským příběhům a plynulému, metaforickému stylu vyprávění, což se stalo až na několika málo stranách ke konci. Autorka toho má hodně na srdci a nepochybuju o tom, že má co říct, ale když se pokouší sdělit to vše v jedné knize a od každého kousek, výsledkem je podivný mix. Přesto je v knize několik velmi silných pasáží, které mě dokázaly ovlivnit čtenářsky i lidsky. Celkově dobrý pokus a další knize bych dala šanci.

Ten doktorát z estetiky je na stylu vyprávění znát. Příběhy tradované v horách či osobní z dětství vypravěčky jsou tak trochu ukryté v množství poetických popisů, myšlenek a odboček. Což je za mě dobře, protože tohle vnímání mám v literatuře ráda a v tomto případě tvoří specifický styl autorky. Chvíli mi trvalo, než jsem se přenesla ze staršího vyprávění do dětských příhod, ale celkově se mi kniha líbila. Není dlouhá, v příbězích nezachází do detailu, ale doporučuji číst pomalu a vychutnávat si nabídnuté obrazy a popisy.