Hořká múza

„První známkou začínajícího poznání je touha zemřít. Proč je ale na cestě k smrti tolik zastávek, proč jde vše tak pomalu?“ „Jedinou jistotou tohoto světa je smrt.“ Příběh, ze kterého jsem byl zprvu docela zmatený. Vlastně jsem nevěděl, co se děje, kde jsem a kdy jsem. Ale nebyl jsem v tom sám, i hlavní hrdinové Franz, Cecílie, Kristina, Vítek i Řehoř v tom byli se mnou. Situace střídá situaci, sen, realita, skutečnost, přání – to zde bylo celkem nepochopitelné. Až později jsem zjistil, že to bylo spíš – nepochopené. Čím víc jsem se do románu začítal, tím víc jsem chápal. I když některá část mého mozku se s tím nechtěla vyrovnat, nakonec musela propadnou tušení, že vše je vlastně v naprostém pořádku. Alespoň v tom pořádku, který chtěl pan spisovatel tímto dílem vyvolat. Malá ochutnávka: „Chceš se napít, Franzi?“ zeptala se Otýlie a natáhla se pro sklenici čisté vody. Stála na bílé plechové skříňce, kam si do šuplíku schoval pár poznámek z doby, kdy měl ještě sílu psát. Už několik týdnů nerozezněl symfonii na psacím stroji, která vždy proměnila bílý papír v něco víc než jen hořlavý materiál. Dnes byl první den, kdy se cítil tak unavený, že neměl nutkání psát ani přemýšlet, jen kontrolovat dech, aby trpěl co nejméně. Ke konci to měl být krutý horor. Jenže průser nastal, když si čtenář uvědomil komu že má vlastně fandit. A dle „dobrého“ výběru pak zjistíte, že konec není horor, ale velký smutek. Při vší té krutosti jsem se zapomněl bát a místo toho jsem brečel. Brečel jsem pro to, čemu jsem fandil, čemu jsem věřil a vlastně si ani nejsem jistý, zda to bylo správně. Emil Křížka si opět zahrál z lidskou myslí, ukázal nám tu bestialitu v našem srdci, tu bezmocnost, kterou si každý nosíme s sebou a tu krutost, když to z nás všechno vylétne a začne otravovat své okolí. Citát: Když nemám tělo, proč ho cítím? Emil Křížka je ten člověk, který „našel“ román Mysterium Tremendum od Sebastiana Rainera. A po svém jej předložil veřejnosti. Tak že jsem vlastně věděl, do čeho jdu. Příběh plný smrti, násilí a beznaděje. Sice to není nejlepší horor tohoto roku, jak hlásá přebal knihy, ale je to rozhodně nejbrutálnéjší příběh, který jsem tento rok četl. Našel jsem tam jednu chybu. Není sice nějak významná, ale i tak. Na straně 25 se píše, že Francz kouká ze třetího patra, ale na straně 39 je psáno že bydlí ve čtvrtém patře. A už jsem dlouho nedal žádné Hetešáky. Tak že dávám čtyři a půl temných motýlů. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Poslední dobou mám pocit, že píšu jinak, než mluvím, mluvím jinak, než myslím, myslím jinak, než bych myslet měl a tak to jde pořád dál až do té nejhlubší temnoty.

No, asi to nebylo napsáno pro mě. Dlouho mi přišlo, že je to strašlivá slátanina. Později jsem změnila názor. Jako slátanina mi to nakonec nepřišlo, nicméně číst se to nedalo.