Text, kde se Hrabě snaží zachytit moment víc, než tvořit nějakou ambiciózní prózu (ačkoliv mi ta vztahová proklíčenost připomněla raného Kunderu, ale třeba to je prostě náladou doby Československa koncem šedesátých let)... proto ji i nejspíš do pozadí doporučuje číst s poslechem svého milovaného jazzu a cítit to víc, než snažit se úplně-plně chápat a analyzovat. Jako v alkoholovém horečném oparu... opilé emocionální dialogy maturantů, horečka zmíněná několikrát, vždy v jiném kontextu. Holka Marie, které se líbí Jan a ona ví, že jemu se zase líbí jiná, zpěvačka Alice, ta je ale nakonec ambiciózní kurvička, zatímco Jan jí má celou dobu plnou hlavu. To ráno, jak se nalitej toulá po Praze. Všechny ty situace ze situace do situace. Sečtělost Janova. Jeho povrchní slušnost, ale co si myslí (vnitřní monology), kterými se povyšuje a sám pořád neví, plný pochyb. Jo, být osmnáctiletý a po uši zamilovaný, posedlý ženou, první holkou, se kterou spal a možná mít dítě, všechny tyhle pocity znám (taky jaký to je jmenovat se Jan). Hrabě měl fakt hodně do sebe, když i na takovéhle povídce dokázal udělat tak moc, ale podobně jako všichni extrémně talentovaní, jejich plamen asi hořel příliš intenzivně a proto jejich život končí dřív a jejich slovům to dodává extra silný font a odér. Ale to "kafe" "kafe, který stejně udělat neumíš." (sakra, Václave! Já vím, že to zní cool, ale...)

"Horečka. Jó horečka. Z nikotinu a chlastu." "Julie s cigaretou na balkoně a Romeo ve svetru a je z něj cítit vodka. To by se ti nelíbilo?" "Tak dlouho jsem tu nebyl a jsi stejná. Poznám tě potmě. Jsem s tebou šťastnej a nevím, co budu dělat, až mě jednou opustíš..." "Je to krátké, ..." - "Jako ženská láska." pláču