Holokausty

Kniha je napěchovaná informacemi, které se čtou dost těžko. Ale dá se shrnout do několika poměrně jednoduchých myšlenek. Snaží se zachytit historickou změnu, kterou pogrom 7. října a události po něm přinášejí: novou rovnováhu sil mezi Severem (bývalým Západem, NATO, G7) a Jihem (uskupení BRICS+). Jejím meritem a přínosem je, že v probíhající válce o Palestinu ukazuje dvojí standardy a vypočítavost jak tzv. Severu, tak Jihu, fanatismus ve vedení Izraele i Gazy, a vrací do debaty dvoustátní řešení. Bohužel racionální debata ve chvíli, kdy přes zvuky bomb a křik obětí není slyšet, vyznívá do prázdna. Poměrně hodně prostoru autor věnuje polemice s pojmem genocida. Zajímalo by mě, jestli by se jí autor taky tak obšírně věnoval i dnes, kdy už není pochyb o tom, že nejhorší zločin, jakého je lidstvo schopno, se v Gaze skutečně odehrává.

Takhle knížka mě teda zklamala. Je paradoxní, že Kepel na začátku knihy kritizuje „militantní, protichůdné a ohlušující“ výroky, které podle něj „zakrývají komplexní příčiny“ a vytvářejí „zjednodušující ideologie“, a deklaruje potřebu „nestranné, racionální a ověřitelné“ analýzy, když pak dalších 170 stran dělá v podstatě opak. Kepel je bezpochyby erudovaný a zkušený, a tak si umí dát pozor na příliš explicitní formulace a nápadné ohýbání faktů. Jeho jazyk a selekce kontextu ale vytvářejí jasné implikace, které podporují jeho předem zvolený interpretační rámec, aniž by tyto implikace vždy sám explicitně formuloval a obhájil. Nemůžu se ubránit pocitu, že neustálé hodnotící a psychologizující soudy, zbytečné identitární rámování motivací lidí (nejen, ale především těch solidárních s Gazou) a asymetrie v kritice jednotlivých aktérů a frakcí vytvářejí obraz konfliktu mnohem jednoznačnější, než jaký by odpovídal té deklarované nestrannosti. Solidarita s Gazou je znovu a znovu zasazována do kontextu univerzitních kampusů, muslimských předměstí, „wokeismu“ a dekoloniálního myšlení, až vzniká dojem, že právě tyto skupiny a ideologie představují hlavní vysvětlení propalestinské mobilizace. Ne že by tyto fenomény nebyly relevantní, ale překvapuje mě, jak málo prostoru dostávají jiné možné motivace a především širší historický kontext. 7. říjen je v podstatě výchozím bodem celého výkladu, zatímco dějiny konfliktu, rok 1948, okupace nebo důvody selhání Osla fungují jenom jako jakési datové kotvy bez dalšího rozboru. Přitom bez nich přece současnou situaci vysvětlit nelze. Z pojmů „dekolonizace“, „dekoloniální myšlení“ nebo „apartheid“ Kepel dělá ideologické nálepky svých myšlenkových protivníků, místo aby alespoň nastínil, proč se tyto pojmy v odborné a politické debatě o Izraeli a Palestině vůbec používají. Stejně asymetricky podle mě pracuje s jazykem a mírou skepticismu vůči jednotlivým tvrzením. Zatímco 7. říjen bez distancu označuje za „pogrom“, slovo genocida je, když už ho kontext textu donutí použít, důsledně „údajná“ nebo v uvozovkách. Genocidě věnuje deset stran právně-genealogické pitvy (spor Lemkin–Lauterpacht) a žalobu JAR odbude jako ‚sémantickou drzost‘, ale nad pojmem pogrom se nezastaví ani na vloženou větu... „Pogrom“ je u 7. října problematický právě tou jednoduchou samozřejmostí. Ano, šlo mimo jiné o masové násilí proti izraelským civilistům a náboženský a antisemitský rozměr Hamásu nelze popřít. Ale 7. říjen přece nebyl spontánním výbuchem náboženské nenávisti, byl plánovanou politicko-vojenskou operací s konkrétními strategickými cíli. Označovat to stále znovu za „pogrom“ není neutrální popis, ale volba určitého výkladu (jak příznačné). Podobně asymetrické je to s prací s daty: Kepel opakovaně zpochybňuje údaje o počtu obětí v Gaze a zdůrazňuje, že pocházejí z „ministerstva zdravotnictví Hamásu“ (přestože např. WHO považuje jeho statistiky - i ze zkušeností z minulosti - za relativně spolehlivé, dnes mu v tomhle do karet navíc nehraje i to, že pozdější nezávislé odhady naznačují spíš podhodnocení počtu obětí). Izraelské zdroje naproti tomu přebírá bez výhrad (tvrzení o 12 zaměstnancích UNRWA zapojených do 7. října jde rovnou z izraelské zpravodajské služby). Stejný autor, co u jedněch zdrojů pěstuje systematickou skepsi, u druhých žádnou epistemickou opatrnost neuplatňuje. UGH. Nevadí mi, že má Kepel vlastní interpretaci – má na ni právo. Vadí mi, že ji podává jako nestrannou analýzu. A že je kniha "tvrdá na obě strany"? Druhá kapitola je skutečně věnovaná celá izraelské pravici a náboženskému sionismu – to jí přiznávám. Ale když jsem sáhla po PDF originálu, abych mohla spočítat klíčové termíny (ano, tak moc mě tahle kniha štvala), vyšlo tohle: "razzia"/"pogrom"/"massacre" (104×) se vrací jako refrén v každé kapitole – geopolitika, OSN, kampusy, Rusko, Čína, všechno se to stáčí zpátky k "razzia du 7 Octobre". "Suprémacisté"/"zélote"/"raciste" (16×) se drží skoro výhradně jedné podkapitoly druhé kapitoly a pak mizí. Jakmile kniha přejde ke geopolitice nebo k Západu, izraelská pravice se neobjevuje – jediným trvalým bodem zůstává Hamás/osa odporu. Kritika Izraele tak zůstává u konkrétní frakce s konkrétní tváří, zatímco kritika "druhé strany" se plynule rozlévá do čím dál širší kategorie, až pohltí v podstatě kohokoli sympatizujícího s Palestinou. Není to souměrná kritika obou stran.