Hodně jsem nikde

M.T. píše o sobě - o tom, jaký byl zamlada a v dalších letech, čím se trápil, co ho bavilo a jaké různé práce si vyzkoušel. Vzpomíná na lidi, dobré i jiné a přiznává se i k vlastním chybám nebo k tomu, že žárlil na úspěchy své ženy (a styděl se za to). Dozvíme se, jak se rodil román Zdi tvé i nová knížka o architektuře. Hodně mě to bavilo, je to zajímavá, myslím, že dost otevřeně a čtivě podaná autobiografie.

Autobiografie Michaela Třeštíka podle jeho slov vznikla z větší části v průběhu léta roku 1995. Je patrné, že předrevoluční atmosféru měl v té době ještě pod kůží, vykreslil ji opravdu přesvědčivě. Přes ponuré okolnosti je vyprávění svižné a skromně podané, navíc plné postřehů. Podrobněji zpracovaná témata v něm střídají stručné odstavce, vzpomínkové pasáže občas doplňují editace a děj z minulosti dotváří ten současný. Pro mě je nejvíc inspirující autorova houževnatost, kreativita, spektrum zájmů a oblastí, které vždycky byl a dodnes je ochotný zkoumat. Má k tomu jistě předpoklady, protože navzdory uměleckému založení umí pracovat systematicky a se smyslem pro detail. Hlavní je ale jeho chuť nahlédnout pod povrch i za roh – a ještě se u toho, pokud to jen trochu jde, i bavit. Michael Třeštík se nebojí přiznat vlastní nejistotu, pochyby, snad i omyly. Nesnaží se sám sebe lektorovat, zkrátka jen vypráví o tom, co zažil a jak se při tom cítil. I když ten obraz nemusí být úplný, ve mně zanechal spoustu dojmů – a radost z toho, že se věčným klukům může dařit plnit si sny.