Hluboká obloha

Zklamání. Pokud plánujete knihu číst, protože vás zaujala kombinace "hard sci-fi a detektivního románu", tak rovnou musím předestřít na začátek, že za a) tohle vidělo hard sci-fi možná tak z rychlíku a se zavřenýma očima a za b) detektivní zápletka je chabá a nedomrlá. Hluboká obloha disponuje hromadou děr v logice, absencí emoční hloubky a nezajímavými postavami. Hlavní postava se většinu času utápí v sebelítosti a sebenenávisti a v tomhle stavu přetrvává ať už jí je 12 let nebo 22, rozhodně se nedá hovořit o nějakém psychologickém vývoji postavy napříč příběhem. Autorka se zatvrzele vyhýbá čemukoliv, co má do činění s detailnějším popisem techniky, vědy a logiky. Dobře, třeba dostaneme přesvědčivé vztahy a interakce mezi postavami, že? Nikoliv. Takže, Země se očividně blíží konci trvanlivosti, není nějak rozebráno proč a jak a kdy. To neva, člověk si může domyslet. Je tedy zahájen projekt, kdy se vybraní jedinci po důkladném výcviku vesmírnou lodí přemístí na planetu X, která má zastoupit matičku Zemi (jako čtenář se nedozvíme, jak se k dané planetě přišlo, jak je vzdálená od země, jak je dál v plánu ji kolonizovat, nic). Cesty se účastní pouze mladé ženy. Není na 100% uspokojivě vysvětleno, proč muži ne. Jen, že účastnice budou už na lodi podstupovat umělé oplodnění, aby se posádka rovnou rozrostla o malé caparty. I tak se cesty účastní poměrně dost nebinárních postav. Ačkoli je posádka školená na tuto cestu, horko těžko si zvládají poradit s jakýmkoliv problémem. Příběh nepředává žádné poselství o naději, upozornění na enviromentální problémy, nic. Hloubavé sci-fíčko tedy nečekejte. Jak se to blížilo ke konci, bylo to slabší a slabší. Tohle bylo pro mě sáhnutí vedle.

"Co to s těmi matkami je, že vás mají tak přečtené, a přitom vás vůbec neznají?" Tahle věta shrnuje, o čem kniha ve své podstatě je... A potom je tam taky vražda na kosmické lodi a velká kupa enviromentálního žalu; pokud patříte mezi lidi, které rozesmutňuje představa vymírajících živočichů, měst ničených hurikány a do toho mezinárodních vztahů eskalujících ke světové válce, radím ke čtení velkou čokoládu. Hlavní hrdinka je jednou z hrstky žen vybraných do posádky lodi, která je možná jedinou nadějí lidstva na kolonii na jiné planetě. Což kupodivu nijak nepomáhá na její impostor syndrom. Matka ji do vesmíru nechtěla pustit, nerozešly se v dobrém. Což jí na náladě nepřidává. Do posádky je vybírali přehnaně medializovaným a kompetitivním způsobem, což znamená, že se na loď dostaly jen ty nej... nejsoutěživější. A někdo z nich je vrah, který se pokusil celou misi sabotovat. Ono asi moc nepomáhá, že lodní umělá inteligence vás zná tak dobře, že vám v okamžicích stresu předčítá náhodná fakta o ptácích. Ve chvíli, kdy se jedná o vyhynulé druhy, jsou vám podrobnosti o jejich zvycích a hnízdění a barvě skořápek dost k ničemu. Je to sci-fi detektivka, ale taky je to mnohem víc než sci-fi detektivka. Dovolím si ji srovnat s knihou Jak vysoko klesneme, která, jak jsem právě zjistila, taky nedávno vyšla česky. Z Jak vysoko klesneme jsem měla o dost větší depku, ale na konci ve mně zanechala pocit optimismu a obnovené víry v lidstvo. Tady se nejde až tak na dřeň, ale zase ta katarze na konci není až taková. Dobrá kniha, pokud to náhodou ze zbytku textu nevyznělo.