Hlinený zošit

Ztichlé, pokorné úkony – takřka jako z kostela, akorát většinou v otevřeném prostoru, bez okázalosti. Pozornost upřena ke všemu okolo, s bezzásahovým přístupem – a zároveň je to myslím kniha hodně o spolubytí a blízkosti (třebaže se to může zdát být paradoxní: "navzájom za vzdalujú, ako keby boli samy osobe neúplné"), o tom, co znamená být součástí. A to nejen toho hmatatelného světa (pozorovatelství zde ostatně nemá funkci nějakých zaskakujících postřehů o realitě, spíše detekuje jindy nepovšimnutelné body procesu vnímání a vratká překlápění do slov), ale taky toho znakového ("ako hudba občas / zavadí o sluch a zmení se na seba") – pozornost se upíná právě přečteným větám, mluvčím pomotaným konstrukcím i k jednotlivým slovům; rozkoš i víru z řeči střídá vědomí nedostatečnosti, když se najednou nejpřesněji vyjádří obláček před ústy v zimním vzduchu. Možná lze tímto způsobem číst i titul knihy – hlína jako něco prazákladního a ve své elementárnosti prostého a podstatného, ale zároveň ve fixované/pevné podobě velmi křehkého. Nenese se to ovšem v duchu nějaké opatrnické starosvětskosti, naopak – jeden celý oddíl je sestavený z vět vysekaných ze slabikáře z 19. století (až naivisticky prosté axiomy kladené za sebe, z nichž se však stejně vyvrbí něco závažného), opakovaně se cituje Alice Oswald (jedna její nádherná polní báseň dokonce celá – verš "predbehnúť svoje ľudské myšlienkové formy" by mohl fungovat jako univerzální pobídka a zároveň vztyčený prst při psaní poezie), navzdory určité míře vysněnosti nedochází k zabedněnosti v konzervovaných kulisách, podstatnou roli tady hrají alkalické baterie i youtube. Třeba jedna z posledních básní, v níž se zasekne obraz videa Walking in Castle Part, ale zvuk hraje dál, pěkně zvýrazňuje časové téma knihy, vztah stojatosti a toku – a básně, v nichž kachny neznatelně poplouvají v mírném proudu potoka, v nichž se pomalu padající vločka zdá být jako z knížky, vypovídají ve výsledku o něčem velmi podobném. dočítal som sa o slove, na které som zabudol, čeľaď; nie z čeľade, ale čeľaď toľko mäkčeňov by mohlo priniesť dážď do nižších častí sveta (s. 42)