Hlídači

Od knihy jsem moc neočekávala a proto jsem nakonec byla velmi překvapena, jak to všechno dopadlo. Ze začátku se seznamujeme s hlavními postavami a dětstvím jednoho z hlavních hrdinů. Zemřou mu rodiče a tak se o něj musí postarat dědeček, který vlastní farmu. Žijí v zamřížovaném domě a každý den se musí modlit, aby jej nepohltil ďábel. Všichni si myslí, že je dědeček blázen a fanatik. Příběh se inspiruje skutečnými událostmi.

Milý potenciální čtenáři tohoto komentáře, představ si toto: léto, srpen, horko k zalknutí. Rozhodneš se, že vyvezeš rodinu do akvaparku, aby se děti mohly koupat i v něčem profesionálnějším, nežli ve svém potu. Přijedete, vstoupíte, pochopitelně narváno, vždyť je neděle. Tvé děti nevypadají příliš nadšeně z rodinné zábavy, sdílené s dalšími 480 stejně natěšenými lidmi. Pro povzbuzení bojovně-hravé nálady svých ratolestí se rozhodneš, že půjdeš příkladem a vylezeš tedy na největší z tobogánů. Co na tom, že jsi na něčem takovém ještě nikdy nebyl/a. Co na tom, že roury tebou vybraného tobogánu se kroutí jedna přes druhou jako chapadla chobotnice po mrtvičce, jdeš si odvážně za svým cílem. Vstoupíš, nenápadně se přežehnáš a instruuješ své děti, aby se dobře koukaly. Zkontroluješ ještě naposledy plavky (za pornograficky laděnou kulturní vložku si převážná většina návštěvníků přeci nezaplatila), sedneš si a vjedeš do roury. Zprvu to jde dobře, jedeš si pomalu, nechápeš, co je na tom, tvůj strach mizí stejně rychle jako anální panictví zabásnutého dealera. Ke konci první třetiny se to už začíná kroutit a ty si vzpomeneš, proč jsi se tenkrát před lety nedal na stíhacího pilota. Ve stejnou chvíli začneš pozorovat, že plavky kryjící tvou pánevní část začínají jaksi přesněji kopírovat tvé ohanbí. ANO, vskutku, zrychluješ! V polovině už se kroutíš kolem všech svých os, hlava si s tvým zadkem mění místo tak často, až se mozek rozhodne, že po zbytek cesty bude předstírat, že je tím zadkem a dá ještě rozkaz tvým hlasivkám. Na počátku poslední třetiny už vřískáš tak, že všichni vůkol civí na tvůj tobogán: jedni proto, že tak vysoké skřeky neslyšeli ani v zoo; druzí (fanoušci true crime) čekají, až z tobogánu vyteče krev a orgány a další obětují kopeček své zmrzliny, vyteknouvší z kornoutku, aby si ověřili, za jak dlouho začnou panikařit zaměstnanci akvaparku, obsluhující onen tobogán. Ke konci se zase roury uklidní, sráz je mělčí, ty zpomalíš, světové strany tvého těla se ustálí v navyknutých, evolucí doporučených pozicích a ty vlastně nevíš, proč jsi před 10 vteřinami tak vřískal, vždyť je to vlastně pohoda, nic moc... Do bazénu tedy vklouzneš s výrazem krále a správného frajera, s nádherně znuděným výrazem. Předchozí horor prozrazují pouze stále vibrující ušní bubínky návštěvníků a zaměstnanci pohřebního ústavu, sbírající pod vstupem na tobogán zbytky jednoho ze zaměstnanců parku, který se polekal tvého vřískotu, dostal infarkt a spadl dolů. Stejně je to i s touhle knížkou – pomalý rozjezd, gradující prostředek a velice přepálený konec, který byl za mne tak moc... MOC, že mi s mistrovskou přesností zničil předchozí požitky z četby a vlastně mne nechal už lhostejným k dění. Epilog už to moc nevylepšil... Postavy napsány tak zběžně, že cestu k nim bych nenašel ani s navigací, počátek mi navíc přišel hrozně antiklimatický a kombinace UFO se satanismem by mohla být beletristicky zajímavá, ale tady to jaksi nevyšlo... Sečteno a podtrženo: vyšplhalo se to u mne na upatlané 3*, protože navzdory výše zmíněným negativům to bylo poměrně čtivé a místy se autorovi podařilo vykouzlit atmosféru jakés takés hrůzy. Plus deštivý Wales byl dobrým nápadem.