Hillbilly Elegy

Džejdý Vance sepsal ve svých 30 a něco poměrně obsáhlou autobiografii. Kniha je kupodivu čtivá a sdělná. Je totiž hodně osobní, současně však vysílá vzkaz, burcuje, varuje. Životopis jednoho chudého Američana, jdoucího za svým americkým snem, pro Američany. Tedy americký lid obecně a konkrétně pak lid - tzv. bílou spodinu - městečka a státu, kde se Vance narodil a vyrůstal. Tedy v severovýchodním státě Ohio, kdysi bohaté průmyslové oblasti USA. Zásadní roli pro formování své osobnosti a života rodiny ve svém díle připisuje prarodičům, horalům, kteří se do Ohia přestěhovali z drsných Apalačských hor, a kteří zde tvořili součást zdejší mimořádně chudě horalské subkultury. Žalozpěv horalů, nebo také vidláků, to by byl asi přesnější překlad titulu této knihy. O tom totiž Džejdý vypovídá. O bídném životě svého dětství a mládí, o ekonomickém a sociálním úpadku zdejší společnosti, kterou ovládl alkohol, drogy, rvačky, zabíjení. Jemu, jako jednomu z mála, se podařilo odsud odejít a vystudovat prestižní právnickou školu. To ale nejde říci o zbytku mladé generace z tohoto dnes už jen rezavého pásma Ameriky. Výpověď je to vpravdě šokující a závěr, ke kterému Džejdý dochází, upřímný, sebekritický. Na rozdíl od většiny dochází k poznání, že odpověď na své problémy Middletownští najdou ve chvíli, kdy přestanou vinit politiky či korporace a zeptají se sami sebe, co mohou udělat pro zlepšení své situace. A protože Vance své memoáry publikoval krátce před americkými volbami 2016, až tak nepřekvapí, že se prakticky okamžitě staly bestsellerem a studijním materiálem politiků, sociologů či antropologů, ani to, že většina z uvedené oblasti státu Ohio, doposud téměř výhradně demokratická, volila Trumpa. Zajímavé čtení.

Nesmírně zajímavá kniha. Má svoje chyby, autor rovněž, nicméně v závěru jsem naznala, že ty pasáže, které mě rozčilovaly nejvíc, vlastně nakonec splnily to, co autor slíbil – dát nám nahlédnout do mysli „hillbillies“ – komunity neprosperujících zaostalců původně z oblasti Appalačských hor, kteří v důsledku ekonomického propadu migrovali do přilehlých států. Autor pochází z Middletownu v Ohiu, jeho rodina a řada sousedů z Kentucky. Amerika mě okrajově fascinuje, i když dlužno dodat, že mě okrajove fascinuje kdeco. K „Hillbilly Elegy“ jsem se dostala dlouhou oklikou přes etnomuzikologii a migraci lidových písní z Britských ostrovů do Ameriky. A nějak jsem se zasekla v Appalačských horách a porůznu četla memoáry obyvatel těchto hor z rozmanitých období, takže si ke mně J.D.Vance přirozeně brzy našel cestu. To jsem ještě nevěděla, jaké halo kniha působí ve Spojených státech a že se pro potřeby intelektuálně méně zdatných či pohodlnějších občanů dá koupit i jako „shrnutí“ hlavních myšlenek a kdyby i to bylo příliš náročné, příslušné shrnutí lze pořídit coby audionahrávku. Je vidět mohutná snaha zprostředkovat ji i těm, kterých se týkají nejvíc, samotným hillbillies. To jsou lidé, kteří milují zbraně, Ameriku a pod pojmem služba vlasti si představují jít do války. J.D.Vance se sice vymanil z proudu, který většinu dospívajících z Middletownu zanese k drogám, nezaměstnanosti, alkoholismu, plození potomků a zadluženosti či až do vězení, nicméně tyto klíčové hodnoty v něm přetrvaly. JD miluje armádu. Není divu, po jeho chaotickém dospívání, kdy často měnil domov, obklopovalo ho násilí a nestabilita a měl pramálo příležitostí k nabytí praktických životních znalostí, mu armáda poskytla všechno to, po čem v hloubi duše toužil – stabilitu, pravidelnou rutinu, disciplínu, povědomí o hygieně, stravování, styku s úřady a bankami a řadu dalších znalostí a hodnot, které mu umožnily se vymanit ze zažitého vzorce. Díky tomu všemu vystudoval práva na Yale a dokázal srozumitelně vylíčit vnitřní svět bílé americké chudiny. Amerika mě svým způsobem děsí, je to země takových rozporů, že si to ani pořádně představit nedovedu. Propast mezi ekonomicky negramotnými Appalačany a kosmopolitními obyvateli amerických velkoměst je neskutečná. Při četbě „Hillbilly Elegy“ jsem často přemítala, jak se ten či onen jev může podobat dění v České republice, a analogie tam samozřejmě jsou hojné, ale mám dojem, že my tady si ani nedovedeme představit míru odlišnosti a nerovnosti, jakou najdeme v USA. A to je zachycení jen jedné jediné demografické skupiny ze spodních vrstev americké společnosti. Takže ano, Vance napsal vskutku pozoruhodné dílo, se kterým nemusím ve všech bodech souhlasit, ale rozhodně mi pomohlo některé věci lépe pochopit. A autor si mě navzdory všemu získal svou otevřeností, upřímností, protože je zcela zjevné, že se skutečně snaží mladým z podobného prostředí přiblížit nejen možné cesty “ven“, ale i řadu nepříjemných překážek a selhání, kterým se s největší pravděpodobností nevyhnou. A na závěr asi nejdůležitější citát: „Public policy can help, but there is no government that can fix these problems for us. ... These problems were not created by governments or corporations or anyone else. We created them, and only we can fix them.“.