Házeliště granátů

Sbírka Nely Bártové je podle mě nejlepší ve chvílích, kdy se autorka nechává unášet jakýmsi proudem vědomí, tam mě to na několika místech poněkud upomnělo na Z. Havlíčka či K. Šebka. Anebo pak v pasážích vcelku poučené angažované poezie. Povětšinou slušné jsou i koláže či jakési variace z odposlechnutých textů („štěnice“). Výrazně horší je to bohužel u milostných (či milostně cynických) poloh, ty působí nevyzrále a amatérsky. Obecně vzato je to ovšem hodně změťovitý pelmel, jakkoli mnohdy opojný a zahrnující ovšem třeba i takto ryzí nostalgii: stýská se mi po zlatých časech kdy jsem nic necítila kdy jsem nic nečekala a vše dostala Anebo takto drtivou, nekompromisní deziluzi: opadalo ze mě listí větve plody dávno sežrané někdo vyblil zbyl vítr a déšť a zašedlá ledová kra dny se zkracují rychleji než chuť byl to úspěch trefit se do zámku natož do dveří kluci se ptají na ráno já pátrám po chodbě ale nacházím jen další a další konce

Nikdy v živote som sa zatiaľ necítil viac osobne atakovaný akýmkoľvek textom tak ako touto básnickou zbierkou. Nie som sadomasochista, ale začínam asi pomaly chápať prečo ním niekto byť môže.