Havlovy děti

už samotná první věta "Zelenookému chlapci, jenž zrovna nastavil tvář šedé obloze..." stačí, aby odhalila amatérské psaní se všemi nacvičenými prvky psaní "tvůrčího", třeba ten nesmrtelný omyl: přidej adjektiva a bude to literatura = ne, nebude, ani s přechodníky, ani v záplavě knižních výrazů; k charakteristice postavy či věci opravdu nestačí základní barvy (Zelená možná dělá čest svému jménu, když je její výtvor jimi přesycen), nápodoba vyčteného "knižního" stylu a spisovný jazyk se ve výsledku úplně míjejí s tématem (mladá generace), a obsah? = zoufale strojený a nebetyčně naivní

“Každý nejspíš máme nějaký boj, který je, hádám, na celý život, ale nesmíme to vzdát.” Dominik, Eliška s Kryštofem, Severín, Karolína a Radim. To je partička přátel z malého města, kterým je lehce přes dvacet. Narodili se v 90. letech jako Havlovy děti. Jsou povahově naprosto rozdílní, ale jedno mají společné - lásku k filmům a jejich Klub filmových spratků. Mají všechno, co k životu potřebují a přesto se cítí jaksi rozbití a občas se tak nějak plácají. Všichni mají své problémy a slabosti, se kterými se vyrovnávají po svém - někdo hůř, někdo snáz. Nejvíc mě zaujal příběh Radima a to, jak si uvědomil svůj problém a začal s ním něco dělat. Ten na mě zapůsobil nejvíc. Naopak mě mrzí, že jsem se nedozvěděla, co se stalo Karolíně. Kniha je plná odkazů na filmy a písničky - některé jsem si zvědavě vyhledávala, protože jsem je neznala. Co se týká stylu psaní, tak na mě byly některé věty až takové složité. V průběhu vyprávění děj po krátkých úsecích přeskakuje z jednoho na druhého, ale to mi nevadilo. Osoby byly dobře charakterizované - měla jsem jasnou představu, kdo jaký je. Není to špatná kniha, ale na druhou stranu podle mě nevybočuje ničím speciálním. Prožijete prostě životy několika mladých lidí, kteří se hledají. Ale pokud máte rádi takové příběhy, bude vás kniha bavit.