Co podle mě Hadrový panák postrádá nejvíc, je skutečná detektivní rovina. Hlavní hrdina vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží zachránit každou další oběť a opravdovým vyšetřováním se zabývá nějaký chudák začátečník, který si skoro až prvoplánově vykládá mylně všechny nalezené stopy. Navíc se přiznám, že to věčné fňukání nad těžkostmi policie, která chytne pachatele, jen aby ten byl následně u soudu propuštěn, mě chvílemi unavovalo. V tomhle ohledu tlačí Daniel Cole na pilu až extrémně, jako by jediná cesta, jak z bludného kruhu ven, byla zločince střílet hned na místě zadržení. Nehledě na to, že mi celá ta patálie s „veřejnými popravami“ přišla dost načančaná - aneb proč vraždit jednoduše, když to jde komplikovaně. Takže v důsledku pouze další atraktivní thriller, jež hraje víc na efekt, než logiku. To celé pak rámuje snůška mileneckých a kolegiálních trablů, za něž by se nemusel stydět žádný časopisecký bulvár. A které samozřejmě nemají valný význam ani pro zápletku samotnou.

Co si mám myslet o žánrově neuspokojivé detektivce? Pochopitelně výborně promyšleno. Ale efektní závěr nemůže čtenáři vynahradit vcelku nudné vyšetřování. Nezajímavé postavy také nepřidají na čtivosti. Úvod šokuje a závěr zmobilizuje duchapřítomnost. Britská strohost zase jednou zvítězila nad ambicemi. Překvapuje mě úspěch příběhu po celém světě. Skutečně lidé tolik touží po absenci lidskosti, kterou nabízejí podobní spisovatelé jako Cole? Nebavil jsem se, nebyl jsem paralyzován nechutnostmi. Jsem zklamán...