Jedna z nejinspirativnějších filosofických knih, které jsem četla. Po dlouhém čase kniha, která mě donutila přemýšlet nad souvislostmi i daleko mimo rámec probíraných témat. Dostala jsem se k ní velikou náhodou (nebo díky matematickému determinismu?) a o to byla větším překvapením. Jestli rádi přemýšlíte o světě, neváhejte.

„Jeden izraelský filozof, který žil před válkou v Praze, mi kdysi říkal, že všechno významné, co v novověké Evropě vzniklo, bylo odposloucháno z hovorů v pražských hospodách; cizinci tomu pak dali jen náležitou kulturní formu“, praví jedna z postav Petra Vopěnky v knize „Hádání v hospodě“. Nevím, nakolik je fenomén českých hospod výlučný, ale vzpomněl jsem si na studentské vysedávání v dejvické Budvarce. Programem bývávala kosmologie, teoretická fyzika, „filozofie“, víra a náboženství a my byli chytří až na půdu. Nikoliv však tak jako protagonisté „Hádání v hospodě“, a to všechny jejich myšlenky sestavil jeden člověk… Prof. Vopěnka byl neuvěřitelně chytrý muž. Jeho texty jsou pro mne, a bez ostychu to přiznávám, velmi intelektuálně náročné (kdo četl jeho „Rozpravy s geometrií“ ví, o čem mluvím). Přesto je rád čtu. Mám pocit, že to ze mne dělá lepšího člověka. Na „Hádání“ jsem se moc těšil. Měla to být kniha, která mnohé filozofické otázky vytrhne z akademické půdy a rozprostře je mezi navlhlé pivní tácky. Nestalo se tak, ale to není hlavní „malér“ knihy. Za ten považuji „casting“ neboli personální obsazení a v podstatě jsem nepochopil situování „děje“ do konce 70. let minulého století. Zdá se, že autor měl záměr se s něčím vypořádat. Nelíbí se mi „profil“ socialistického vědce, kterého autor pojal velice zkratkovitě a v podstatě z něj udělal hlupáka a bezcharakterního hajzla. Tomu pak odpovídá i závěr knihy, který negraduje v nějakém intelektuálním vyvrcholení, ale vcelku nezáživnou degradací přírodovědce ovlivněného marxistickou filozofií. Stejně tak je z posledních stran patrná urputná snaha vyřídit si účty s klubem Sysifos, jenž prof. Vopěnkovi nepřirostl v srdci, což je patrné i z jeho jiných textů. Při četbě bylo nadšení ze zajímavého textu a v něm obsažených myšlenek postupně nahrazováno rozčarováním. Radost z nezávazného filozofování v hospodě se tedy nekonala. Na prof. Vopěnku jsem samozřejmě nezanevřel a nepřečtené knihy, které na mne čekají v knihovně, nezůstanou nepovšimnuty.