Glamorama

Ze stránek knihy se sypaly konfety. Jo. Já si sice tu a tam u Ellisových knih nejsem vůbec jist, co přesně jimi chce říct (nějaké teorie samozřejmě spřádám a mám), nijak mi to ale nebrání, abych si ty knihy užil. Glamoramu mám doma dlouho, a stejně dlouho jsem pro její rozsah kolem ni chodil a odkládal ji, páč jsem si nebyl jistý, jestli tolik stránek Ellisova specifického stylu a formy zvládnu. Já vůl. Už během několika stránek mě kniha měla zcela v moci a o pár stránek dál se z ní vyklubala zatím nejlepší Ellisova kniha, co jsem četl. Ten jeho styl prostě miluji, zcela jsem mu propadl a rochním se v něm jako hlavní hrdina v klínech svých souložníků a souložnic. Navíc, z žádné jiné knihy nepadají konfety. Jsou všude. Kdekoliv ji čtete. A nvíc, ten pocit, když čtete její šestistránkový popis soulože dvou mužů a ženy ve vlaku a někde na její čtvrté stránce zjistíte, že paní, co sedí vedle vás, ji přes vaše rameno čte s vámi a pohlcuje ji stejně, jako vás. Ellis je prostě machr. Nevím, jak to dělá, že zvládá psát knihy v podstatě o ničem tak poutavě a zajímavě, snad právě proto, že to nic dokáže tak skvěle vystihnout a svět, kde mnohem více než funkčnost dané věci je důležitější to, kdo ji vyrobil nebo čí jméno nese, podat tak sugestivně. Chce se vám z toho zvracet, ale nemůžete přestat to chtít dál. To je prostě na oslavný déšť konfet.

Elisova osobitá sonda do života nejvyšších společenských vrstev, zpočátku přímý příbeh, ve kterém se vše tak krásně vyvíjí, že začneme pochybovat, jestli nás dokáže autor něčím překvapit, i když jisté náznaky už nám dávájí tušit, že vše není uplně v pořádku. Během krátkého úseku se vše převrací na ruby a téměř až do samotného konce čtenář tápe v tom, co se vlastně děje, co je pravda a co ne....tápe stejně tak jako hlavní hrdina. Děj postupně nabírá na tempu a brutálnosti a zaplétá se do téměř nerozmotatelného klubka. Nedokážu to přirovnat k ničemu, co jsem dosud četl. Jediné srovnání, které mě v určité fázi napadlo byla jakási podobnost s Inland Empire, filmovým to skvostem Davida Lynche. Nechci ale už prozrazovat více, raději jen doporučím, přečtěte si to!

Klasický Bret Easton Ellis se všemi svými zvláštnostmi. Pokud vám jeho styl voní, bude se vám Glamorama líbit, pokud na vás bylo Americké psycho nebo Míň než nula příliš silná stříkačka heroinu, žíly od tohoto eposu o zbytečnosti (nikoli zbytečného eposu) rychle pryč.

Elisova osobitá sonda do života nejvyšších společenských vrstev, zpočátku přímý příbeh, ve kterém se vše tak krásně vyvíjí, že začneme pochybovat, jestli nás dokáže autor něčím překvapit, i když jisté náznaky už nám dávájí tušit, že vše není uplně v pořádku. Během krátkého úseku se vše převrací na ruby a téměř až do samotného konce čtenář tápe v tom, co se vlastně děje, co je pravda a co ne....tápe stejně tak jako hlavní hrdina. Děj postupně nabírá na tempu a brutálnosti a zaplétá se do téměř nerozmotatelného klubka. Nedokážu to přirovnat k ničemu, co jsem dosud četl. Jediné srovnání, které mě v určité fázi napadlo byla jakási podobnost s Inland Empire, filmovým to skvostem Davida Lynche. Nechci ale už prozrazovat více, raději jen doporučím, přečtěte si to!

Ze stránek knihy se sypaly konfety. Jo. Já si sice tu a tam u Ellisových knih nejsem vůbec jist, co přesně jimi chce říct (nějaké teorie samozřejmě spřádám a mám), nijak mi to ale nebrání, abych si ty knihy užil. Glamoramu mám doma dlouho, a stejně dlouho jsem pro její rozsah kolem ni chodil a odkládal ji, páč jsem si nebyl jistý, jestli tolik stránek Ellisova specifického stylu a formy zvládnu. Já vůl. Už během několika stránek mě kniha měla zcela v moci a o pár stránek dál se z ní vyklubala zatím nejlepší Ellisova kniha, co jsem četl. Ten jeho styl prostě miluji, zcela jsem mu propadl a rochním se v něm jako hlavní hrdina v klínech svých souložníků a souložnic. Navíc, z žádné jiné knihy nepadají konfety. Jsou všude. Kdekoliv ji čtete. A nvíc, ten pocit, když čtete její šestistránkový popis soulože dvou mužů a ženy ve vlaku a někde na její čtvrté stránce zjistíte, že paní, co sedí vedle vás, ji přes vaše rameno čte s vámi a pohlcuje ji stejně, jako vás. Ellis je prostě machr. Nevím, jak to dělá, že zvládá psát knihy v podstatě o ničem tak poutavě a zajímavě, snad právě proto, že to nic dokáže tak skvěle vystihnout a svět, kde mnohem více než funkčnost dané věci je důležitější to, kdo ji vyrobil nebo čí jméno nese, podat tak sugestivně. Chce se vám z toho zvracet, ale nemůžete přestat to chtít dál. To je prostě na oslavný déšť konfet.

Klasický Bret Easton Ellis se všemi svými zvláštnostmi. Pokud vám jeho styl voní, bude se vám Glamorama líbit, pokud na vás bylo Americké psycho nebo Míň než nula příliš silná stříkačka heroinu, žíly od tohoto eposu o zbytečnosti (nikoli zbytečného eposu) rychle pryč.