„Nedokázala bys povinnost vyhláskovat, ani kdybych ti nacpala jednotlivá písmenka do zadku.“ „Bože, ještě žes mě neučila abecedu.“ Moc by mě nepřekvapilo, kdyby zdrojem inspirace Tamsyn Muirové byly makabrózní světy Alejandra Jodorowského, nebo alespoň jeho fascinace úpadkem civilizací. Autorka dovedně míchá atraktivní motivy žánrů sci-fi, fantasy, hororu i detektivky, přičemž hranice mezi řečenými stírá se samozřejmostí ostříleného mistra. Nepitvá se v technických detailech, reálných podkladech nebo uvěřitelností zobrazeného, ale jak jí vyklouzávají nápady z rukávu, tak je rovnou vykládá na stůl. Výhodou je, že můžete zapomenout na zdlouhavé popisy toho, jak co funguje, na druhou stranu se musíte připravit, že vás skrze její imaginaci nikdo za ručičku vodit nebude. Jak však bývá zvykem, román je teprve začátkem většího příběhu. Dílčí zápletka se naštěstí uzavře a ústředí figury se náležitě vyprofilují, ale skutečným mezníkem jsou až poslední řádky, navnazující na další vývoj událostí.

Výborně jsem se bavila. Gideon Devátá je úžasně nahláškovaná knížka, psaná neuvěřitelně svěžím a lehkým stylem. Celý nápad s nekromantským vesmírem je zábavný, jednotlivé Dvory by si ale zasloužily trochu líp představit. O takovém Druhém dvoru není řečeno skoro vůbec nic a až skoro na konci knížky zjistíte, že Devátý je vlastně vesmírná stanice. Likvidace adeptů liktorství navíc v určité chvíly začne připomínat Deset malých černoušků. Přesto ale děj odsejpá v podstatě bez hluchých míst a konec je správně hořkosladkej s tou správnou vábničkou na druhý díl. Spokojenost.