Vzpomínky Eduarda Beneše na své mládí a život s M. R. Štefánikem. Promlouvá s imaginární služkou Margueritou, Milanem Hodžou, Milanovým mechanikem Bourdonem, generálem Janinem, T. G. Masarykem a Jozefem Tisem. Memoár je umocněn krátkými větami. Žádné dlouhé chlácholivé věty či nepatřičná zavádějící až chaotická souvětí zpřetrhávající kontext. Věty krátké a úderné. Někdy o samotě stojící slova, která dokáží v člověku vyznít. Memoár tak, jak je napsán, se mi moc líbí. Může se jednat o vzpomínky útržkovité, ale do memoáru jako takového vstupuje mnoho lidí/osobností, takže není jen obroušen na objekt zájmu a vzpomínky působí celistvě. Na konci života Beneše cítím výčitky, pokoru a je zde i vysvětlování, snad obhajoba. Kde bych byl bez Milana? Milan se svojí houževnatostí, cílevědomostí a s ženami. Dluhy, ženy, vzdělání, jistý cíl. Domnívala jsem se, že M. R. Štefánik měl stejné hodnoty jako T. G. M. nebo E. Beneš, a to, že jednání Beneše ke Štefánikovi bylo korektní a mělo limity, a za života Štefánika glanc jakéhosi neuvědomělého přátelství, jsem mohla jen tušit. Domnívala jsem se, že i přes věkový rozdíl byli neochvějní přátelé, nebo kolegové, ale oni se za svého života spíše jen snášeli, tolerovali, a někdy ani to ne. Bylo to dáno odlišnými osobnostmi, vzděláním, způsobem života a za vznikajícího Československa uplatňováním odlišných strategií. Vztah k M. R. Štefánikovi nakonec E. Beneš označil takto - přátelství. Hodnoty měl Štefánik podobné, ale jinak uspořádané, možná nekonvenčně uspořádané a v praxi byly znát, ale jiným způsobem. Byl bohém a podle toho jednal. Každého zasáhl, hlavně ženy. Mohlo by se jevit, že jeho jednání nemělo řád. Svůj osobní život ponechával osudu, věcně byl velice cílevědomý a viděl jasně to, čemu věřil a za tím se ubíral. Někým nenáviděn, někým milován aneb buď nenáviděn, nebo milován. Tak jak žil ("z ruky do huby") nebyla překážka tomu, co chtěl - jeho snu. T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik. U Štefánika to bylo trochu jiné, jakoby se ke všemu nachomýtl a potom jako když ryba okusí návnadu, šel po ní. Ovšem s tím rozdílem, že on nebyl ten, kdo byl kořistí. Díky ženám získával kontakty a byl stále blíž a blíž. Předpovídal, že vypukne válka (1. sv.). Byl mnohokrát v zaměstnání odmítán, jeho nemoc (pylorická stenóza) postupovala čím dál častěji. Kapitán Štefánik. Poručík Štefánik. Armádní generál Štefánik. Vše svým vlastním úsilím (šarmem) přes překážky - ty on zdolával a rád. K diplomacii se dostával skrze milenky; možná to není jediná persona v historii Československa, která se k úspěchu dostala/dostávala těmito cestami. Přestože pro vyšší cíle používal nižší cíle, M. R. Štefánik dokázal to, čeho by jiní nebyli schopni, a totiž pro československou věc získat kruhy diplomatické a společenské. Knihu doporučuji. Je to vysoce čtivý memoár.

O M.R. Štefanikovi moc literatury není, první kniha , kterou jsem o něm četl a jeho životní cesta je opravdu pestrá. Něco na doplnění, třeba nález dřevorytu Gaugina na Tahity, kde pozoroval Halleyovu kometu, zmiňuje se o něm M. Stingl v knize Poslední ráj. Dřevoryty od M.R. Štefanika dostal grafik T. F. Šimon, aby je opravil, později je nabídl Moderní galerii v Praze, ta však na odkoupení neměla peníze. Vše o knize napsal uživatel laepus, plně souhlasím. Malá douška na závěr, jako malý kluk jsem obdivoval sbírku známek dědy ( děda ročník 1902) , když jsem se ptal kdo to je na známkách za vojáka , děda mi řekl to je generál Štefanik, zasloužil si o naší republiku, ale nechal ho Beneš s Masarykem zabít ,báli se ho, lidi ho měli nejradši, oni uměli jen politiku a intriky a Štefanik byl muž činu,tohle mi utkvělo v hlavě dodnes. Jeho smrt je stále nevyjasněná a zdrojem mnoha konspirativních teorií.