Gen O dědičnosti v našich osudech

Od Mendelovy zahrádky a eugeniku přes zmutované octomilky a objev struktury DNA po rozluštění genetické informace a snahy o její cílenou manipulaci. Tak by se dala hodně stručně shrnout historie genu od roku 1865 po rok 2015, kterou Siddhartha Mukherjee v plné šíři představuje. Podle mě jde o knihu naprosto fenomenální, neskutečně důkladnou, čtivou a snad i docela pochopitelnou také pro čtenáře, kteří se genetikou nijak extra nezabývají. Obdivuju nesmírnou pečlivost autora a práci, kterou musel na napsání „Genu“ vynaložit, protože dílo je to vskutku velmi rozsáhlé, byť se to podle počtu stran českého vydání zdát nemusí. Rozhodně doporučuji každému, kdo se chce dozvědět, co je to gen, jak se měnily představy o něm, co je genová terapie nebo kterak souviselo nepochopení a dezinterpretace konceptu genu s největšími hrůzami minulého století. Ale abych se neopakoval, blíže k mému názoru viz recenzi v záložkách.

Kniha je usporiadaná chronologicky. Začína Mendelovým hrachom a Darwinovými pinkami, pokračuje Watsonom, Crickom a ich dvojzávitnicovými puzzlami, plus prevratnou a absolútne nezrozumiteľnou kryštalografickou fotkou od Franklinovej. Nasledujú ďalšie dieliky do skladačky štruktúry genómu, vyčerpávajúci popis objavu rekombinácie DNA, oboch asilomarských konferencí, epigenetiky, projektu ľudského genómu a pokusov o umelú úpravu chybnej genetickej informácie. Odtiaľ je iba na skok k eugenike, ktorá je, či sa nám to páči alebo nie, navždy pevne spätá s minulosťou a evidentne aj budúcnosťou genetiky. Predovšetkým americká história eugeniky ma fascinovala, je zaujímavé uvedomiť si, že nemali všetko na rováši iba nacisti: „Většina eugeniků jsou eufemikové. Myslím tím jen, že krátká slova je vyplaší a dlouhá je uklidní. A jsou naprosto neschopní překládat jedno do druhého. … Povězte jim „… občan by se měl … ujistit, že břemeno drouhověkosti předchozích generací nepřiměřeně a neúnosně nenaroste, zvláště u žen“; budou lehce pokyvovat. … Řekněte „zavraždi svou matku“ a zůstanou sedět jako opaření.“ - G. K. Chesterton, Eugenics and Other Evils Kniha končí pri CRISPR-Cas9 a (v súčasnosti hlavne čínskych) snahách o vylepšenie ľudí. Za necelých 100 rokov sme sa posunuli technicky a informačne, ale morálna stránka veci zostáva vo hviezdach. Autor sa dotkol aj rasovej teórie a údajných rozdieloch v IQ. Veľmi ma teda nepresvedčil v tom, že sú všetky „rasy“ inteligentné rovnako, len rozdielnym spôsobom. Nie je to tak, že ak niekto vyniká v jednom druhu inteligencie, je pravdepodobné, že bude vynikať aj v ostatných? Ale budiž, v zvyšných argumentoch mu pritakávam. Nedá mi opomenúť tému určenia pohlavia, sexuality a genderu. Klobúk dole za také objektívne a zaujímavé rozprávanie. Mukherdží celkovo vo veciach morálky čitateľa o ničom nepresviedča a nepchá mu do gágora vlastný názor (ani po prečítaní nemám napr. jasno v jeho pohľade na potraty). Iba predostiera čo najkomplexnejší pohľad a citlivo kladie otázky, ale odpovede necháva na čitateľovi. Celým textom sa vinie príbeh schizofrénie v autorovej vlastnej rodine. Táto časť ma absolútne nezaujímala, ale bolo tam toho minimálne a prirodzene to zapadalo do naratívu. Druhým maličkým mínus je pre mňa to isté, čo som vytýkala autorovej prvej knihe o rakovine: minimum obrázkov. Pár fotiek je zase v obrazovej prílohe, tentoraz dokonca farebných, no čo z toho, keď sa človek prehryzáva hutným textom? V biológii povie často jeden obrázok či schéma viac ako tisíc slov. Záverom asi iba toľko, že si toto monumentálne dielo určite zaslúži oveľa viac čitateľov. Na jeho pochopenie úplne postačia stredoškolské vedomosti a verím, že si v ňom aj človek nepobozkaný krásou genetiky nájde to svoje. Koniec koncov sme všetci ľudia. Aj keď väčšina nášho genómu ľudská nie je…