Gdovín?!

Vladimír vyrůstal jako běžné české dítě, kterému ale v dětství, když mu bylo devět let, zemřel jeho milovaný tatínek. S maminkou, jak on píše matkou, nikdy neměl hezký vztah a byl opravdu velice komplikovaný až natolik, že chtěl kvůli ní v dospělosti spáchat sebevraždu. Řekla mu tolik zlých slov… Vladimír studoval architekturu, ale prošel si mnoha profesemi, protože za minulého režimu nemohl dělat to, co by chtěl a tak začínal svou kariéru jako zedník. I kvůli matce, která ho srážela natolik, že mu řekla, že prostě když chce být architekt, na kterého ale rozhodně nemá, tak začne hezky od cihel. Vladimír se vzepřel a šel si tvrdě za svým snem. Jenže od architektury se dostal až k fotografování, které ho naprosto uchvátilo a stalo se pro něj vším. Učil se, zkoušel, přemýšlel nad kompozicemi a chtěl být lepší a lepší. A ono se mu to splnilo. Měl dokonce ateliér v New Yorku a byl uznávaným umělcem. Jeho osobní život byk však velice odlišný. S manželkou, kterou si vzal právě v Manželských etudách se rozvedl, ale byl pyšný na své dcery. Jenže byl pořád pryč. Focení nejen v Česku, ale i zahraničí mu bralo veškerý čas. Nakonec se rozhodl fotit již jen doma. Jenže nadále vedl až bohémský život. Byl všude a před všemi o sobě mluvil. Až mi to připadalo takové jájínkovské. Jen já umím fotit, jen já umím to a to, sedněte si ze mě na prd… Ve své knize ale Vladimír svoji kariéru líčí velice působivě a věřím, že má v umělecké sféře spousty známých přátel a možná i nepřátel, Pro mě je to člověk, který se rád chlubí a když vejde do společnosti, tak je ho všude plno. Knížka to byla rozhodně velice zajímavá a jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst.