Garum

Jan Těsnohlídek si už delší dobu drží svůj nezaměnitelný styl civilní poezie, někdo by možná řekl, že "píše pořád to samý", protože i témata se opakují. Ale stejně nejde každé další sbírce odolat, autor našel svůj směr a nepotřebuje ho měnit, není to nutné z žádného důvodu. Garum jede na vlně předchozích sbírek, přesto mi připadá ještě sugestivnější a víc se trefující přesně na střed. Z každé básně cítím, že tohle je přesně ta generační výpověď, která říká všechno, i když hlavně to smutný. Je to skvělý.

Těsnohlídkovu poetiku vnímám dost ambivalentně. V jednu chvíli jsem nadšen, jak dokáže přímočaře, úderně, syrově a cynicky zobrazovat dnešní bezútěšnou atmosféru. Stejně tak ale dokážou být tyhle verše příliš doslovné, banální a tezovité. Rozpětí motivů není příliš široké – neustále se opakují obrazy ztroskotaných osob, procházky ze psem, placení nájmu, prázdnota, cigarety... ale možná právě takhle jednotvárná naše realita je, navíc útlost sbírky nedovoluje, aby se autor opakoval. Vyjevuje se nemožnost vysoukat se z každodenní šedi, naopak se otevírá propast k ještě většímu dnu (skvělá báseň "mezi náma"). Ta civilní nicota je ještě umocňována globálními problémy (to všechno je popsáno velmi jednoduše, prostě "inflace", "tajou ledovce" a tak), které nás tlačí do domnění, že naše problémy jsou ještě banálnější. Vzpomíná se zde na "lepší časy", z nichž se v paměti vynořují vcelku prosté věci, které dnes už nejsou samozřejmostí. A cítím z těch veršů také neschopnost přiblížit se druhému, přestože právě po blízkosti se nesmírně touží ("občas si říkám / jak se asi máš ty // ve svý kleci"). Nejlepší básně jsou podle mě ty, které jako by pramenily z nějaké konkrétní zažité situace – iluze brněnského moře v poslední letní den v parku, marné nasměrování ztroskotaného muže k matce, bezprostřední blízkost sociálního dna na hlavním nádraží. Protiváhu k nim tvoří pár textů, které naopak působí šablonovitě, někdy i didakticky (nabádání k "užití mládí" či lamentování nad mileniálskými tužbami typu "děti a hypotéka"). Ocenil bych asi i pečlivější nakládání s repeticí, chvílemi to působí trochu ukecaně a ledabyle (na druhou stranu si dokážu představit, že akusticky se takový básně poslouchají skvěle). Je to takový půl na půl, přece jenom jsem generačně jinde, takže to nedokážu ocenit jako nějakou pocitovou výpověď. Těch pár textů, co se vracejí do rodné obce, však oceňuju velmi: rodinnej hrob když jsme se přestěhovali do krucemburku dávalo to smysl byl jsem děcko ale už tenkrát jsem věděl že jo – – – mami celej život říkáš že sedět na zahradě kousek od potoka je jako sedět u moře že jsi šťastná a já jsem rád když vím že to jde i po tom všem – – – pomyslel jsem na rodinnej hrob – kde asi bude náš rodinnej hrob když se tak málo vidíme když jsme všichni odešli a stárneme každej někde jinde (s. 25)