Fuck Amerika

Pan spisovatel najel na pár vcelku zavedených spisovatelských zhovadilostí, které v knize nesnesu. První byla fascinace vlastním pohlavím. Ob stránku milý vypravěč zvěčňoval do historie ten svůj ohavně trčící pokus o nesmrtelnost, přes který se nedalo nahlédnout ani do děje, natož do nějakých myšlenek, které byly, mimojiné, v knize velice zřídkavé a jaksi náhodné. Dalším nešvárem byla nanejvýš přihlouplá fascinace vlastním psaním. Kdyby se autor přendal od psacího stolu někam do parku, zahalil se šerem a navlékl se naň kabát, nebyl by problém v něm vidět dokonalého exhibicionistu. Ke konci knihy už si autor s nesmyslně běžícím dějem nevěděl rady, tak vše ukončil bujarým opěvováním Holocaustu. Opěvování tu samozřejmě proběhlo za účasti poplatnosti svému národu. V tomto případě k národu židovskému. V koncentrácích trpěla spousta lidí. Za války nemlich to samé. Ale ta zběř, která z toho už kolik desetiletí žije, ta je na hnusnou vykládku vidlemi. Autor knihou nic říct nechtěl. Nebo chtěl, ale nějak se na druhé stránce zakecal a až do konce se z toho nevymotal. Ano, první stránka byla pěkná.

Na doporučení jsem se pustil do této stránky a po prvních cca 5 stránkách jsem byl fascinován. Že by konečně jiný pohled na "židovský problém"? Zobrazení amerického snu a mentality v plné nahotě? NE... Takový byl úvod dále však nikoliv. Podle Freuda se autor zasekl ve stádiu fixace na svůj penis. Který se stává v průběhu knihy hlavním hrdinou.... Autor knihy zobrazuje svoje psaní jako vrchol umělecké tvorby. Má duše je natolik málo poetická, že mi závěr přišel jako z jiné knihy . E. Hilsenrath se snažil okolo hlavního hrdiny vytvořit iluzi přemýšlivého, systémem pohrdajícího žida, který však nemůže být sympatický nikomu ani samotnému autorovi.