V knize se odehrávají dvě časové linie. Nejdřív mě ta druhá, pozdější doba, moc nebavila. Ale nakonec jsem byla ráda. Protože naráz přečíst takové krutosti, bych asi nedala. Přečetla jsem už dost knih na toto téma, ale v této knize jsou dost konkrétně popsány krutosti a týrání, které chlapec musel vydržet.

Skutečný příběh muže, který prošel 10 koncentračními tábory! V knize se střídají kapitoly z minulosti a z přítomnosti. Obě dějové linky se mi líbily. Kniha byla čtivá a začetl jsem se do takové míry, že jsem knihu přečetl za jeden den. Kniha si určitě zaslouží 5 hvězdiček, tj. 100 %. Líbilo se mi, že autor po otřesných událostech z koncentračních táborů se přestěhoval do USA, vystudoval psychologii a věnoval se mladistvým a řešením jejich problémů v rizikových oblastech USA. Autor si nesl traumata z války, přesto se snažil pomáhat a podávat pomocnou ruku mladým lidem, kteří se potloukali po ulicích, neměli žádný životní cíl. Z mého pohledu autora už nic nemohlo zaskočit, protože u některých událostí by se jiný člověk na jeho místě bál o svůj život, ale autor bral všechno s nadhledem a snažil se zvolit přístup, aby mladé lidi nasměroval, dodal jim odvahy, aby se v životě nevzdávali a někam to dotáhli, ačkoliv si byl dobře vědom, že to nemají jednoduché. Stále mladým lidem připomínal, že hodně důležité je vzdělání. Dočteme se o hrůzách v koncentračních táborech, které autor prožil, dočteme se o jeho rodině, o jeho výborném kamarádovi Piniovi, dočteme se o zvěrstvech, které autora postihly! Pokud by Steve Ross správně nevyhodnotil situace, ve kterých se nacházel, mohl přijít o život, smrt mu vysela na vlásku. Steve Ross dal podnět k postavení Památníků holokaustu Nové Anglie v Bostonu. V knize se vyskytují fotografie. Citáty z knihy, které mne oslovily: Doteď si každý den přeji, abych dokázal zapomenout na ten hrozivý praskot kostí házených na hromady. Jako by ten zvuk stále zněl ozvěnou v mých uších. Za bílého dne jsem byl svědkem, jak plameny spalovaly mrtvá těla a roztavovaly kůži a ve vzduchu se vznášel lidský popel. I dávno poté, c o oheň uhasl, hromada se rozpadla a dým odnesl vítr, jsem pořád cítil popel mrtvých na své kůži a sžíravou pachuť neduživosti a smrti na svém jazyku. Během dlouhých a mučivých chvil jsem si však přál být jako oni. Tehdy, kdy jsem cítil silný hlad, jako by mi někdo zarazil kolík do střev. Tehdy, kdy jsem byl tak unavený, že jsem měl pocit, že mi kosti vypadnou z těla a spadnou s rachotem na zem na dvoře. Tehdy, kdy jsem byl tak smutný a tolik se mi stýkalo po rodičích, že jsem měl pocit, jako bych žil v neustálé temnotě. V takových chvílích jsem si přál být jako oni. Nechtěl jsem už nic cítit. Nechtěl jsem se strachovat, jestli se dožiju druhého dne. Toužil jsem po jediném okamžiku klidu. Někdy jsem si přál být mrtvý.