Františkánskej živel

@ Pilát říkal: „Co je pravda?" Ježíš: „Já jsem pravda." Dneska říct, co si o něčem opravdu myslím, jak to vidím já a jaké mám hodnoty, a stát si za tím je koledování si o problém. Za politickou korektnost, toleranci a respekt ke kdečemu se schovává často agresivní manipulace a zastrašování. Ano, třeba z nás udělají černoprdelníky, klerikály, kdecofoby a fanatiky, ale musíme znát svoji identitu a stát si za ní. @ Dřív jsem si myslel, že musím se všema spolupracovat a rozpustit jejich předsudky, aby zjistili, že se s náma dá bavit. Ale zjistil jsem, že je to boj s větrnými mlýny. Dnes více rozlišuju vnitřní povahu věcí, více naslouchám a ptám se Ducha Svatého, kudy jít a kudy ne. Dřív jsem upřednostňoval soulad nad prosazováním pravdy, dnes chci žít se všemi v pokoji, nakolik je to možný. Ne však za cenu zapření Krista. A já chci říct, že v tý oplatce je Pán Ježíš a já si před ním rád kleknu. A Panna Maria je má nebeská Matka a její srdce je mi domovem. A rodiče jsou tatínek a maminka, jak to Bůh stvořil, a počaté dítě je člověk, a ne něco. A kdo ví, kde ještě budeme muset čelit mlze, kde není jasné, co je světlo a co temnota. Chci hlásat Krista. Mnohé jde vyčíst v rozhovoru mezi řádky. Pravdivost a nulovou přetvářku. Odvahu jít do věcí po svém. S pokorou přijmout následky. V životním příběhu otce Šebestiána se zrcadlí obtíže i radosti současné Církve... Záblesky ryzího františkánského ducha... Rozhovor je stručný, tazatel jistě nepatří k nejvyzrálejším. Škoda. Přesto jde o autentický životní příběh s úspěchy i pády, který rámuje poctivá odevzdanost tradici v hledání reality Boha v tomhle často bláznivém a chaotickém světě. Hodně jsem ocenila závěr, ze kterého cituji v úvodu. "Duchu Svatý, prosím tě o tvý světlo a tvůj pokoj. Prosím, abys nás vedl ve své pravdě, aby nepřítel do tohoto setkání neměl přístup. Aby v tom byla radost a aby v tom šlo vnímat tvůj záměr a linii, kterou od věčnosti zamýšlíš v mým životě. Aby ses v tom oslavil a aby tato knížka mohla zahřívat srdce lidí a aby to nesytilo lidi nesprávně, ale správně.... Amen." 8/10

Rozhovor s charismatickým knězem Šebestiánem Pavlem Smrčinou, františkánem, ukazuje na touhu tohoto kněze, být tu pro druhé a vést je k naplnění života, aby byl člověk šťastný. Sám o to usiluje a co jej činí šťastným, k tomu vede i druhé. Několik jeho myšlenek: " Ve víře musí člověk udělat krok do prázdna, a teprve potom okusí, o čem to je. Mým úkolem je vydat svědectví a na jeho základě se mohou lidé pro Boha rozhodnout. Mnozí si totiž myslí, že evangelizace je přesvědčování. Ale to je podle mě omyl. Musí tam být svoboda." "Pokud při modlitbě vytrváš i tehdy, když máš pocit nesmyslnosti nebo prázdnoty, tak má modlitba v Božích očích větší hodnotu. Proto bych neposuzoval modlitbu podle subjektivního pocitu nebo prožitku... A to, že někd mě slovo v Písmu zasáhne a dodá mi velkou sílu, považuji za infuzi, kterou dostávám od Boha. Určitě nejde o moji zásluhu. Bůh nám říká, abychom byli věrní, stálí v našem lnutí k němu." "Myslím, že svatej můžeš bejt během jediného okamžiku. Svatost není výkon, ale vnitřní postoj vůči hříchu. Můžeš bejt kabrňák v páchání hříchů, ale ve chvíli, kdy zaujmeš vnitřní postoj, že se ti ten hřích oškliví, jsi svatej. Boží milosrdenství je tvoje. Ale změnit to na konci života je strašně těžký. Zažil jsem to u mnoha lidí na smrtelné posteli."